Expedice Magor aneb Po některých místech jihozápadní Moravy I.

 Od roku 2014 vyrážíme s kolegou Zdeňkem na vlastivědné cesty po krajích českých a moravských, někdy zavítáme i do blízkého zahraničí. Letos jsme ústředním bodem naší čtyřdenní výpravy učinili hrob přední osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor. Ten hrob leží na malém hřbitově u malebné vísky Kostelní Vydří. Výprava k němu nás čekala až druhý den cesty.

Na začátku byla cesta autobusem z Prahy do Třeště. O Třešti bude ještě řeč, ale my jsme se po ubytování bleskově přesunuli přes Jihlavu do Brtnice, městečka, které leží mezi Jihlavou a Třebíčí, tedy mimo naši hlavní trasu. My jsme tu končili naši výpravu v roce 2016 a zůstal nám tu malý restík. Rodný dům a muzeum architekta a designéra Josefa Hoffmanna. Přestože byl z německy mluvící rodiny a většinu svého života prožil ve Vídni, musíme ho považovat za jednoho z největších našich architektů a hlavně designérů první poloviny 20. století. Muzeum v jeho rodném domě určitě stojí za návštěvu.

Brtnice tedy stojí za návštěvu i tak. Je tu krásné náměstí s radnicí a říčkou Brtnicí, nad náměstím kostel a nahoře nad kostelem obrovský zámek a jen o málo menší klášter. Na kraji městečka pak leží dva židovské hřbitovy. Dost památek na město s třemi a půl tisíci obyvateli.

První část mise byla úspěšně splněna a my se mohli vrátit do Třeště a zajít si na dobrou večeři. V Třešti jsme potkali asi nejpříjemnější lidi nejen na této výpravě, ale možná na všech našich výpravách za posledních pět let. Poklidné městečko na Vysočině leží v turistickém stínu Telče, ale může také nabídnou pár zajímavostí. My jsme se zaměřili hlavně na místní židovské památky. Třešťská synagoga je jediná u nás, která má podloubí a leží uprostřed dříve velké židovské čtvrti, která byla obehnána zdí a vstupovalo se do ní třemi brankami. Židé tvořili v polovině 19. století až pětinu obyvatel města. Ke svému strýci sem jezdil i Franz Kafka, jemuž je věnována část expozice v synagoze. Na jižním okraji města leží také rozsáhlý židovský hřbitov s více než 1700 náhrobky.

Židovské osídlení Třeště končí holocaustem za druhé světové války. Ta byla v Třešti ukončena povstáním až příliš brzkým. Už 5. května 1945 obyvatelé zajali místní Němce i vojenskou posádku a obsadili věznici okresního soudu. O dva dny později vrthlo do městečka trestné komando, proti kterému povstalci neměli šanci. Část z nich byla popravena. Na dvoře radnice, tehdejším vězeňském dvoře bylo k této události vytvořeno pietní místo. 

 

Městečko s jednorožcem ve znaku toho nabízí více - muzeum betlémů nebo krásný zámek, který ale slouží ke kongresovým a podobným účelům. My jsme se tu ale více nezdržovali, sedli jsme na vlak a popojeli 23 kilometrů na jih. 

Vyhnuli jsme se až příliš turisticky atraktivní Telči a vystoupili ve stanici Velký Pěčín. Čekal nás třináctikilometrový pochod do Dačic. Asi jeden a půl kilometru chůze z Velkého Pěčína do mírného svahu vrchu Kopaniny leží uprostřed malého lesíka starý židovský hřbitov ze 17. století. Cesta k němu byla plná kvetoucích třezalek a řebříčků. Sám hřbitov je nenápadně přikrčený pod vzrostlými stromy. 

Tento židovský hřbitov sloužil izraelitům z Telče i širokého venkovského okolí. Dodnes se zde dochovalo kolem 150 náhrobních kamenů, z nichž nejstarší pochází z roku 1655, a zrekonstruovaná průchozí kamenná márnice. Pohřby se zde konaly do roku 1879. Bohužel trpěl vandalismem jak za nacistů, tak i v posledních třiceti letech.

Tři kilometry po pohodlné silničce přes malé stoupání na Vojtův vrch (537 mnm) nás dělily od hřbitova u Kostelního Vydří. Chůze za jasného a ještě ne tak horkého počasí nám dělala dobře, ale i tak jsme dostávali krutou žízeň. Upozorňoval jsem kolegu, že v Kostelním Vydří není žádná hospoda a zřejmě ani krám a připravoval jsem ho na nejhorší variantu - bez piva až do Dačic. 

 

Dorazili jsme ke hřbitovu, ke kterému vede krátká stinná alej, kde jsme si odpočinuli a pili zteplalou minerálku. Připravil jsem svíčku a sirky a vešli jsme na hřbitov. Hned na kraji leží hrob Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor. Rodák z Humpolce byl přední postavou českého nezávislého umění od poloviny 60. let. Nejvíce je spjat se skupinou Plastic People of the Universe, ale i s Křižovnickou školou čistého humoru bez vtipu. Vystudoval dějiny umění a nebýt totalitního režimu, byl by jistě významným teoretikem v oboru a možná i dlouholetým pedagogem dějin umění. Nebo čímkoli jiným, jen ne člověkem, který byl celkem 8,5 roku vězněn v bolševických vězeních. Během svého věznění psal krásné básně a pohádky pro své dvě malé dcery. Magor zemřel v roce 2011 v 67 letech a je pochován právě zde, v Kostelním Vydří, neboť v nedalekém Prostředním Vydří stojí statek, kde Jirous trávil část svého času. Zdeněk zapálil svíčku na bohatě zdobeném hrobě, na kterém roste spousta květin, včetně obrovské divizny, a já to dokumentoval. 

„… a tuhle cestou do Vydří prvně jsem viděl květy dubů, tak laskavě mě Bože veď, dokud se dívat budu…“

 

 

 

Přes rozporuplnost svojí povahy i všechny konflikty v posledních destiletích si myslím, že by měl být Ivan Martin Jirous, věřící katolík, ano, prohlášen za svatého, neboť určitě jeho zásluhou potkali jsme pod hřbitovem dva mládence patřící zřejmě k literární bohémě, kteří drželi ve svých dlaních lahve s pivem. A dozvěděli jsme se od nich, že v klášteře, který je posazen na vrchu nad obcí a zdaleka vidět, prodávají z lednice vychlazené pivo Magor nazvané na počest básníka. Oni šli k Jirousovu hrobu, my sebrali poslední síly a vyběhli jsme kopeček (46 výškových metrů na 700 metrech) ke klášteru řádu karmelitánů. Počátek tohoto poutního místa se datuje na přelom 17. a 18. stol. V roce 1709 byla postavena kaple Panny Marie s ústředním obrazem Panny Marie Karmelské. V letech 1746-1752 byla kaple rozšířena o budovy kláštera. Po druhé světové válce a za komunistické vlády klášter chátral. Po roce 1990 došlo k obnově a opravě areálu. Za naší návštěvy zde bylo velice živo, neboť tu probíhalo setkání křesťanské mládeže. Na karmelitánech je sympatické, že provozují knihkupectví a tady navíc byly sympatie umocněny prodejem lahvového piva Magor z pivovaru Chotěboř. Užívali jsme si studeného moku v chládku klášterního ochozu, pokukovali po mladých katoličkách okolo sebe a diskutovali o Jirousovi. Na kopečku nad Kostelním Vydřím jsme tak symbolicky ukončili první část naší expedice.