Expedice Magor aneb Po některých místech jihozápadní Moravy II.

Hejno čápů na poli pod karmelitánským klášterem na kopečku nad Kostelním Vydřím symbolicky otevřelo druhou kapitolu naší výpravy po některých zajímavých místech v prostoru zhruba mezi Jihlavou a Jindřichovým Hradcem, respektive rakouskou hranicí na jihovýchodním okraji bývalého jindřichohradeckého okresu. Od kláštera jsme po pohodlné cestě scházeli do Dačic a míjeli jsme řadu menších rybníků. Šli jsme totiž podél naprosto ojedinělé rybniční kaskády, do které se počítá až 19 rybníků na jediném potoce, a která nemá obdoby ani v zemi tak bohaté na rybníky jako jsou země Koruny české. Rybníky se nám odkrývaly průzory v rákosí a vrbovém větvoví a já si vybavil verše Antonína Sovy o krajině Vysočiny poseté stovkami rybníků. Kromě toho, že jsem asi poslední na planetě, kdo si jen tak na vandru vzpomene na Antonína Sovu, tak jsem si samozřejmě nevzpomněl na víc než na část prvního verše. 

"Ty české rybníky jsou stříbro slité,
žíhané temnem stínů pod oblaky,
vloženy v luhy do zeleně syté
jsou jako krajů mírné, tiché zraky.
Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje,
a kachna vodní s peřím zelenavým,
jak duhovými barvami když hraje,
se nese v dálce prachem slunce žhavým;
chlad s dechem puškvorců lukami stoupá,
a s vůní otavy po kraji dýchá,
vzduch mírně chlazen vlnami se houpá,
a něco jako věčný stesk v tom vzdychá" 

 

Podél rybníků s názvy jako Vondra, Indián nebo Vražda jsem došli do Dačic. Ač bylo už pořádné vedro, pohrdli jsme koronavirovým semeništěm na koupališti, ze kterého řvalo lokální rádio, a směřovali jsme své kroky k jinému typu občerstvení. Dačice nejsou tak známé jako nedaleká Telč, ale je to město s velice bohatou minulostí a mnoha krásnými stavebními prvky z především renesančního období. Až do změny administrativního členění v roce 1960 byly Dačice okresním městěm a přirozeným centrem jihozápadního cípu Moravy. Poprvé jsou zmiňovány už před rokem 1200 a za pánů z Hradce a hlavně Krajířů z Krajku se z nich stalo významné město v regionu. Vzhledem k velikosti tehdejších měst a městeček si Dačice svou krásou určitě nezadaly s Telčí. Jak se tak střídají úspěšné a neúspěšné éry, po úpadku za Třicetileté války, přišel další rozvoj v 19. století. Z té doby také pochází to, čím jsou Dačice známé i u nedouků, tedy vynálezem kostkového cukru. Za tímto praktickým zlepšovákem stál ředitel dačického cukrovaru Jakub Kryštof Rad a stalo se tak v roce 1841. Dnes žije v Dačicích necelých 7500 obyvatel a bylo by to krásné městečko i dnes, kdyby jeho středem nevedla frekventovaná silnice spojující České Budějovice a Brno. Moravské město Dačice leží v Jihočeském kraji a do krajského města to je z Dačic o 20 kilometrů méně než do hlavního města zemského. 

 

 

Ani v Dačicích, největším sídle, které leží na Moravském Dyji během celého jejího skoro 70 kilometrů dlouhého toku, nebylo jednoduché najít hospodu s jídlem. Jedna nás vyložené nelákala svou cedulí s Kozlem, ale měla pěknou zahrádku. Zavírala ale v 16h!!! Což zhruba asi zrovna bylo. Servírka nás poslala za roh, kde byla přímo pod kostelem přes silnici další restaurace. Tady jsme se najedli dobře a já se zaťatými zuby vypil dva Gambrinusy. Celou dobu jsem koukal na kostel a váhal, jestli vylézt na věž nebo nevylézt. Zdeněk jako moudrý muž tento bláznivý čin rovnou odmítl a nabídl mi přátelsky, že mi pohlídá věci. Kostel Sv. Vavřince byl původně postaven jako románský, pak goticky přestavěn, přistavěna věž a v baroku opět přestavěn. Renesanční, 51 metrů vysoká, mohutná věž je dominantou města. Byla postavena v letech 1586 – 1592 nákladem obce a Oldřicha Krajíře z Krajku pod vedením stavitelského mistra Francesca Garofa de Bissone.Věž zdobí typické sgrafitové kvádrování, kamenná deska s erbem Krajířů a českým veršovaným nápisem o zakládání a stavbě věže.Zdolal jsem ji, ale málem mě to stálo život. Nakonec vlastně z věže zas tak úchvatný pohled nebyl, ale když už jsem tam byl, tak jsem si ho chvíli užíval. K vidění byl třeba tzv. nový zámek nebo kostel sv. Antonína Paduánského při klášteru bosých karmelitek.

 

Dačické památky stojí určitě za ještě jednu návštěvu, ale my jsem jeli dál, ještě více na jih, respektive jihovýchod, do města Jemnice. Vrátili jsme se tak na jednu noc do kraje Vysočina. Historie Jemnice je spjatá s hradem Bítov a vůbec existencí znojemské části Moravy, původně tedy znojemským údělem tzv. přemyslovského rodu. Dnes je toto trochu zapadlé, velice pěkné městečko s asi čtyřmi tisícovkami obyvatel známé hlavně a vlastně jedině díky produkci levných čajových produktů značky Jemča. 

Bohužel tam trochu chcípnul pes a jsou tu dost omezené možnosti stravování. Nějaké to ubytování se najde lépe. My jsme zvolili levnou variantu ubytování v sokolovně a byl to trochu strašidelný zážitek, takže kdybyste se někdo do Jemnice chystal, tak obětujte nějakou stovku navíc a najděte si něco jiného. Ale přežili jsme a večer jsme se prošli po městě, které bylo prakticky úplně liduprázdné. Jak už výše naznačuji, realita byla taková, že jsme skončili bez večeře u piva s brambůrky a buráky. 

 

V Jemnici je zámek s bohatou historií. Původně vznikl renesanční přestavbou hradu ze 13. století, byl přestavěn barokně, empírově i rokokově, po druhé světové válce ho využívala Československá lidová armáda, takže pěkně lidově zpustl, a v posledních 20 letech je s celým svým okolím postupně rekonstruován. Vůbec jsme měli dojem, že vedení města se snaží, aby památky a celé centrum města byly jako ze škatulky, funkční infocentrum vydává spousty materiálů, které lákají k návštěvě, a k návštěvě by bylo co, ale pořád tady hapruje to, že se v centru města pořádně nenaobědváte a nenavečeříte. A dokud tohle nepůjde, tak sem turisté jezdit nebudou. Pod zámkem je krásný zámecký park s dvěma rybníky, kde jsme za ranních slunečních paprsků lechtajících hladinu jednoho z těch rybníků posnídali úlovky z nedaleké sámošky. V Jemnici je kromě zámeckého parku, který má rozlohu asi 2 hektary, i arboretum, takže kdo hledá v již tak poklidném městečku ještě větší dávku klidu, tady ji najde určitě. 

Jemnické centrum okolo bývalého hradu a náměstí s kostelem sv. Stanislava je vlastně až druhé osídlení na tomto místě. Podobně jako třeba v případě Slaného ta původní osada stála pod současným centrem u břehů potoka, v případě Jemnice jde o říčku Želetavku a osadu Podolí, kde možná stál románský knížecí přemyslovský dvorec a vedle něj rotunda, z níž se zachovala jen kulatá věž. Později tu byl postaven kostel sv. Jakuba Většího. Zde je hypotetická podoba rotundy a knížecího paláce a současný stav.

Je opravdu možné, že ve 12. století stál vedle rotundy místo kostela onen zmiňovaný dvorec. Znojemsko a hranice s rakouskými zeměmi byly v těch dobách velice živé a jak Přemyslovci, tak jiné rody tu měli své zájmy. Dokonce se uvažuje, že zde žila Svatava Polská, třetí manželka prvního českého krále Vratislava. Jádro dění přenesl do nového města na ostrohu nad Želetavkou Přemysl Otakar II. v polovině 13. století. Ze středověkých dob se zde zachovaly hradby a také originální místní slavnost zvaná Barchan. Bohaté zde bylo také židovské osídlení. Je zde částečně dochovaná židovská čtvrť a také nejstarší souvisle používané židovské pohřebiště na Moravě, hřbitov založený ještě na konci 13. století. Řadu památek může ještě doplnit třeba kostel sv. Víta z poloviny 15. století.

 

V pořádném horku jsme obešli pahorek, na kterém Jemnice stojí, ze všech stran a přiblížil se náš odjezd, aniž bychom viděli všechno. Jemnice je z našeho kraje už pořádně daleko, ale budu rád, když se tam ještě někdy podívám. Naše další kroky, respektive kola jedoucího autobusu, směřovaly do Slavonic, další města vyhlášeného svými renesančními památkami. Spolu s nedalekým hradem Landštejnem měly Slavonice naplnit poslední část naší letní výpravy.