Parky, vily, schody aneb Procházka z Jiřáku na Albertov a o kousek dál

Přes několik pražských parků naplánovali jsme si nedělní výlet do botanické zahrady na Albertově. Metrem jsme dojeli na Jiřák a hned odbočili doleva směrem k Vinohradské vodárenské veži. Skvostné novorenesanční dílko se tyčí do výše 40 metrů nad Korunní ulicí. Zároveň jsme mezi Slezskou a Korunní šli okolo našeho prvního parku.

A hned za bývalým vodárenským areálem vstupujeme do prostoru parku druhého, rozsáhlých Sadů bratří Čapků, bývalé součásti Sadů Bezručových, které se nacházejí nyní jen ve spodní části svahu nad Francouzskou ulicí. O parkový charakter těchto svahů se zasloužil mecenáš Jakub Wimmer už někdy na přelomu 18. a 19. století. Současné parky vznikaly většinou koncem 19. století a začátkem následujícího. Je třeba vyzdvihnout ušlechtilé záměry tehdejších radních, protože se ta místa dala také celá zastavět že? Na rohu ulic U Vodárny a Dykovy stojí fukcionalistický Husův sbor od Pavla Janáka se solitérní zvonicí. Na druhé straně horní části sadů stojí krásné novorenesanční domy. Vinohrady jsou prostě krásné.

Vzali jsme to napříč spodní částí parku k Šalounově atelieru, který ovšem bývá nazýván vilou. Sochař Ladislav Šaloun si postavil vlastní ateliér poté, co vyhrál soutěž na vytvoření pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Je to velice nevšední budova v secesním stylu se symbolistními prvky a nápisem v alfabetě. Nevšední je také sloupek zamezující vjezd dvoustopým vozidlům. Cesta pak končí schody do Francouzské, ale my šli ještě kousek po cestě pod sportovním areálem, abychom aspoň po okraji prošli Bezručovými sady.

Francouzskou jsme překročili až v místech, kde malé náměstí tvoří křižovatka Voroněžské, Donské a Krymské.

Donskou a Kozáckou jsme došli až k Havlíčkovým sadům a obdivovali krásné činžáky secesní i funkcionalistické, na jaké by se kozáci na Donu nikdy nezmohli, i kdyby ta jejich Matička Rus trvala pět tisíc let.

Havlíčkovy sady jsou známé především pod názvem Grébovka. Karel Havlíček se o sady nijak nezasloužil, to se jen národovecky všechno takhle pojmenovává už od druhé půlky 19. století, to si komunisti nevymysleli, i když to člověku přijde takové komunistické. Přece se veřejný park nebude jmenovat po nějakém německém průmyslníkovi. I když ten do toho vrazil jeden a tři čtvrtě milionu zlatých, tedy obrovské peníze, a vystavěl nádherný park s nádhernou pseudorenesanční vilou. Jeho potomci pak trochu nevěděli, co si s tak velkým areálem počít, a tak ho prodali vinohradské radnici. A Vinohrady roku 1906 park zpřístupnili pod názvem Havlíčkovy sady. Je to jeden z nejznámějších pražských parků. Z terasy u vily je výhled na část Prahy, na Nusle, Pankrác, Vršovice. 

Proklouzli jsme boční brankou do Perucké ulice a směřovali k Nuselským schodům. Perucká je plná zajímavých domů. Třeba o fukcionalistické vile, která nese číslo popisné 23, jsme se nic nedozvěděli. Ale o 270 metrů dál stojí opravdu skvostná fukcionalistická vila, kterou pro továrníka Josefa Eismana postavil architek Karel Stráník, žák Josefa Gočára a především obdivovatel Le Corbusiera, u kterého praktikoval. Nad touto vilou stojí usedlost Vondračka, údajně nejstarší dochovaná stavba na Vinohradech, ovšem spolu s nedalekou kaplí sv. Rodiny, ke které teprve dojdeme. Obě stavby vlastnil významný novoměstský měšťan Leopold Bepta a po něm se usedlost nazývala Beptovka. Po jeho smrti část vinic a statku s usedlostí zakoupil roku 1787 pražský měšťan a majitel manufakturní kartounky Ignaz Wondraczka. Přestože již brzy od něj usedlost odkoupil již výše zmíněný Jakub Wimmer, který stavbu přestavěl do zhruba dnešní podoby, zůstalo už jí jméno Vondračka. Kromě těchto domů je v ulici třeba i dřevěný dům, který vypadá jako yacht club nebo skautská klubovna. Celá ulice byla původně nazvána podle usedlosti Perucka, což je zkomolenina od Petruska podle majitele pana Petruse. Takže vůbec ne podle Peruce. Ve svahu pod ulicí je park Perucká stráň.

    

Dalšími cestičkami a průchody přešli jsme nad ústím železničního tunelu a vyšli u Nuselských schodů. Pod námi byla zmiňovaná kaple sv. Rodiny a vpravo od nás stavba nadmíru nevšední - velká roubená chalupa. Jedná se o zajímavý doklad meziválečné architektury 20. století. Stavba byla realizována v letech 1921 až 1922 podle návrhu Ing. Maxmiliána Duchoslava, který byl autorem mnoha zajímavých pražských staveb ve 20. letech a na začátku let třicátých. Tento rodinný dům si nechal navrhnout majitel a ředitel dolů na Kladně Josef Janeček. 

Prošli jsme ulicí Pod Zvonařkou, pěkně ukrytou od ruchu hlučné Bělohorské s mnoha automobily a tramvajemi. Celou dobu procházky jsme potkávali různé pamětní cedule a jiné připomínky na oběti nacistického teroru zejména v roce 1945. Busta s deskou s textem věnovaná dr. Budínovi je pěkně zakomponována mezi ostatní druhy výtvarného projevu chtěného i nechtěného.

 

Ulice Pod Zvonařkou ústí do Bělehradské průjezdem pod činžovním domem. U tramvajové zástavky jsme přešli na druhou stranu ulice a stoupali ke Karlovu parkem Nad Bělehradskou. Nahoře jsme museli překonat dva živé hady magistrály, kteří se slévali v jeden proud na Nuselském mostě. Podařilo se nám to za pomoci podchodů. Celý ten prostor zvaný Karlovské předmostí i s ohavným odstavným parkovištěm je vlastně také parkem, sice snadno pominutelným, ale skutečným. Na straně k bývalému klášteru augistiniánů kanovníků a kostelu Panny Marie a sv. Karla Velikého zdobí předmostí výdech z metra. V zahradě bývalého kláštera je dnes také vlastně park, ale zároveň je tam i Muzeum Policie ČR, což pro nás v tuto slunečnou neděli nebylo téma k návštěvě, takže jsme pokračovali prudkým sešupem po rozbitých kostkách okolo bastionu s restaurací a parkem na levé straně a zahradou Ztracenka na pravé straně.

 

Sešli jsme do liduprázdné Studničkovy ulice a okolo nás stály budovy univerzitní se studovnami, muzey a knihovnami. Děkanát Přírodovědné fakulty UK, Fyziologický ústav, Farmakologický ústav a tak dále. Také Hlavův ústav, který byl nazván podle zakladatele moderní české patologie, profesora Jaroslava Hlavy. Budova tohoto patologického a anatomického ústavu se vyjímá svou puristickou čistotou a moderností mezi okolními budovami ústavů a institucí postavených v historizujících stylech. Jejím autorem je architekt Alois Špalek, žák Josefa Schulze, ale především jeden z prvních českých moderních architektů. 

Za Hlavovým ústavem nás čekaly ještě jedny schody nahoru, a to přes park Albertovské svahy s terasami a malým amfiteátrem v horní části. Ze svahů je krásný pohled na Vyšehrad. A skrz díru v síti okolo tenisových kurtů zase na novogotickou zemskou porodnici podle architekta Josefa Hlávky. Přímo nad svahy stojí jeden z nejznámnějších kostelů v této části Prahy, sv. Apolinář, součást magického plánu výstavby Nového Města Karlem IV.  Ještě před kostelem stojí na rohu ulice fukcionalistická budova mateřské školy se sochou děvčete a také barokní budova s mansardovou střechou, ve které sídlí lucemburské velvyslanectví. Ulice pod Apolinářem směrem k botanické zahradě připomíná romantickou atmosféru Malostranských povídek, ale v budovách tu sídlí Adiktologická klinika, Dermato - venerologická klinika, a tak dále a tak dále. 

Ocitli jsme se v cíli naší cesty, u botanické zahrady. Nejdřív jsme ale hledali nějaký podnik, kde bychom se občerstvili. Díky tomu jsme viděli ještě spoustu zajímavých budov v Podskalí, které pocházejí většinou z období okolo roku 1900, kdy zde proběhla asance, jako třeba bohatě sgrafity zdobený novorenesanční dům U Prasátků nebo protější dům U Korunních znaků, zdobený sgrafiti s vlasteneckými motivy, kde dnes najdete známou hospodu U Suchý dásně. Asanaci se naopak vyhnul farní kostel Nejsvětější Trojice, původně gotický, nyní v barokní podobě. Další zajímavou stavbou je bývalý městský chudobinec přestavěný v honosném klasicistním stylu. Dnes zde sídlí ministerstvo spravedlnosti.

A pak už ta botanická. Původní botanická zahrada byla na Smíchově, ale po povodních v roce 1890 byly na pustých pozemcích v ulici Na Slupi budovány zahrady a skleníky nové. Zahrada má rozlohu asi 3,5 hektaru a je velice příjemné tu posedět ve stínu platanu javorolistého nebo ořechovce plstnatého. Střídavě jsme popocházeli a studovali názvy rostlin, které jsme hned zapomínali, střídavě seděli na lavičce a odpočívali. Na závěr jsme si prošli zahrádku s bylinami léčivými, jedovatými a magickými. Naše výprava po pražských parcích a sadech byla u konce.