Jaroměř skvostná i pustá, Kuks deštivý

 Do Jaroměře jeli jsme polabskou nížinou z Hradce Králové regionálním vlakem skoro až nizozemské úrovně. V plánu jsme měli přejít přes město se zastávkou na městském hřbitově a pak podél Labe dojít do Kuksu. První setkání s Jaroměří nebylo zrovna divukrásné. Cestou z nádraží podél betonové zdi a jakýchsi zaniklých fabrik nebo skladů měli jsme výhled na paneláky horší úrovně. Jaká to změna proti procházce Hradcem Králové! Po druhé světové válce Jaroměř ztratila hodně na významu a na výstavbě to bylo znát. Ale brzy jsme byli odměněni skvosty architektury 19. století i první poloviny století dvacátého. Okolo sportovního areálu došli jsme k souboru státních budov, zejména škol. Zde se to už hemžilo velkými jmény české architektury. Například Oldřich Liska, autor mnohokrát zmiňovaný i zde v mých příspěvcích, architekt působící zejména v Hradci Králové, případně v jiných městech východních Čech. Jeho státní reálka, později reálné gymnázium z let 1925 - 1928 je velkoryse pojatou budovou dodnes sloužící svému účelu. Už roku 1913 spolupracoval Oldřich Liska s jiným královéhradeckým architektem Vladimírem Fultnerem při realizaci vily Otakara a Karly Čerychových v Lužické ulici hned za gymnáziem. Vladimírem Fultner byl velice zajímavý tvůrce, o kterém ještě budou zmínky, a díky němu má tato stavba kubistické rysy. Dnes v ní sídlí mateřská škola. 

V té samé ulici ještě najdeme dvě zajímavé budovy. Tou první je Husův sbor z druhé poloviny 20. let 20. století od jednoho z nejznámějších architektů první republiky Milana Babušky. Rodák z Dubí u Kladna působil od roku 1911 v Jaroměři, má zde několik realizací a byl zde jmenován profesorem na průmyslové škole. Od roku 1923 se věnoval čistě projekční činnosti a specializoval se především na projekty škol a průmyslových staveb.Třebaže jeho stavby jsou rozesety takřka po celé republice, ty bezesporu nejznámější stojí na Letenské pláni v  Praze. Jsou jimi pozdně funkcionalistické budovy Národního technického muzea a Národního zemědělského muzea z konce 30. let. I v té druhé budově má prsty  Milan Babuška, který podal už v roce 1911 projekt do konkursu na stavbu nové dívčí školy. Konkurs ale vyhrál architek Skřivánek z Prahy a proti Babuškovu husitskému kostelu stojí už od roku 1914 tato secesní budova, dnes ZŠ Boženy Němcové. Paní spisovatelka má v parčíku vedle školy bustu, kterou vypracoval v modelu roku 1938 jaroměřský sochař Václav Antonín Wagner, realizována pak byla až po válce roku 1947.

 

 

 Bývalá dívčí škola otevírá velkorysý prostor Husova náměstí, kde stojí také budova bývalé nemocenské pojišťovny, dnes polikliniky z roku 1926, jako další ukázka regionální fukcionalistické architektury. A je to opět dílo architekta Milana Babuška. Fasádu budovy doplňuje sedm alegorických plastik od Václava a Josefa Wagnerových. 

Proti poliklinice přes ulici sídlí policie v pěkné novorenesanční budově s arkýřem s věžičkou a to už jsme vlastně v prostoru, kam zasahují městské sady. Autorem tohoto prvního městského parku v Jaroměři byl opočenský zahradník Hans Liehm. Stojí tu pěkné budovy z druhé poloviny 19. století a celé to tu trochu vypadá jak v Praze na Žofíně. Městské divadlo jsme zahlédli jen zdáli. Bylo postaveno místním stavitelem Janem Čermákem v letech 1901 – 1903 podle projektu architekta Podhájského jako víceúčelový „Sokolský dům“ pro tělocvičné a kulturní aktivity jaroměřské veřejnosti. Když se ve 20. letech postavila nová sokolovna, dům začal sloužit jako divadlo s vícerými způsoby využití.
 

Nejvýraznější budovou v této části města, zvané Na Ostrově, je bezesporu základní škola, postavena jako škola chlapecká. Mohutná budova je typickým příkladem reprezentativní neorenesanční architektury. Trochu to vypadá, že mají v Jaroměři druhé Národní muzeum. Autorem budovy byl architekt Arnošt Jenšovský, autor dalších velkolepých novorenesančních budov u nás, mimo jiné radnice v sousedním Josefově. 

Do historického centra města jsme přešli po Komenského lávce z roku 2015, která nahradila starý most, který byl poškozen povodní a musel být zbourán, a která byla vybudována podle projektu česko - německého architekta Mirko Bauma, rodáka z Mladé Boleslavi. Náměstí jsme zastihli úplně prázdné. Žádná otevřená kavárna, cukrárna, restaurace. Nic. Pusto, prázdno. Žádní lidé, jen mariánský sloup a architektura z lepších časů města.

 Ve východním cípu náměstí se nachází kostel svatého Mikuláše, jedna z nejvýznamnějších gotických památek východních Čech. Byl založen za vlády Karla IV. původně jako klášterní kostel řádu augustiniánů. Kostel trpěl statickými problémy i častými požáry. Po mnoha opravách byl koncem 19. století regotizován. Vedle kostela zakončuje prostor náměstí jediná dochovaná městská brána se zvonicí. Od 17. století ji zdobí socha sv. Václava. Branou se vycházelo na tzv. polskou cestu. Dnes tvoří prostor za branou a kostelem malebná Havlíčkova ulice se sochou sv. Jana Nepomuckého, starými dochovanými domky a původně gotickým mostem s barokní mariánskou kapličkou. 

 Za historickým centrem se rozkládala předměstí. Toto předměstí směrem na Vratislav se nazývalo Jakubské. Podle kostela sv. Jakuba, další významné jaroměřské památky. Původně gotický kostel z roku 1374 byl v 16. století byl přestavěn ve slohu pozdní gotiky. Po požáru v roce 1670 byl barokizován. Až do 19. století se okolo něj rozkládal hřbitov. Nový hřbitov byl založen roku 1888 na severním konci města nad břehem Jaroměřského rybníka. Hřbitov je galerií cenných uměleckých děl včetně sochy Matyáše Bernarda Brauna Plačící žena, která sem byla přenesena ze zrušeného hřbitova u sv. Jakuba. Jaroměřský hřbitov je tak výjimečným místem, že mu budu věnovat samostatný příspěvek. Poslední budovou v Jaroměři, okolo které jsme prošli, je krematorium. Nenápadná stavba prozrazuje svými rysy architekturu 90 let 20.století. Svému účelu slouží od roku 1994.

 

Čekalo nás asi šest kilometrů příjemnou rovinatou krajinou po pohodlné cestě podél Labe, které se zde líně vinulo jako malý ospalý hádek. Jediné, co nás trochu trápilo, bylo počasí. Vypadalo to na déšť reálně i podle aktuální předpovědi. Měli jsme asi hodinku na to, abychom dorazili do Kuksu suchou nohou.

Po cestě nás čekalo projít dvěma vesnicemi. Přes Heřmanice se jde jen po okraji, ale my jsme si zašli podívat se z mostu na řeku a na jez. V Heřmanicích se roku 1583 narodil Albrecht z Valdštejna a žil tam prvních 12 let svého života. Druhou vesnicí byl Brod. Bylo tam pár zajímavých chalup a křížek. Nad Brodem překračuje hlavní silnice číslo 37 z Trutnova na Hradec Králové Labe a už na pravém břehu zůstane. My zůstali na levém a byli jsme asi kilometr před Kuksem, když začalo pršet. Než jsme zasedli v restauraci k výbornému občerstvení, stihli jsme pěkně promoknout.

Kuks je notoricky známá barokní památka, celý areál budov na obou březích Labe a nedaleký takzvaný betlém s obrovskými sochami vytesanými přímo do místních skal. To vše nechal vybudovat v první polovině 18. století hrabě František Antonín Špork, aristokrat se sociálním smýšlením. Neboť to, co mnozí lidé považují za zámek, je špitál neboli hospital, útulek pro invalidy a sociálně slabé. Naproti tomu zámek stál na opačném břehu, byl spojen s lázněmi. Na počátku totiž stály lázně. Lázeňský komplex doplňovalo divadlo a barokní špitál s lékárnou, kostelem Nejsvětější Trojice a alegorické sochy. Později byly přistavěny další budovy na levém břehu, z nichž některé stále stojí. Po Šporkově smrti rychle Kuks upadal, zámek pak zpustnul a v roce 1901 byl zbourán. Zachovalo se z něj pouze schodiště se sochami Tritonů. Nedochovalo se ani divadlo a Dům filozofů. Autorem hospitalu s kostelem Nejsvětější Trojice byl italský architekt usazený v Čechách Giovanni Battista Alliprandi. O něm jsem už mnohokrát psal, je autorem mnoha známých staveb, které jsem navštívil - zámky Veltrusy, Liblice, poutní chrám Panny Marie v Luži, kostel v Andělské Hoře.... Také vystavěl známé pražské paláce - Šternberský, Lobkovický, Hrzánský, Schönbornský, zámek Lysou nad Labem - také pro Šporka etc. etc.

 Kvůli omezenému počtu osob na prohlídce jsme se na ni nedostali a hodinu a půl v dešti se nám čekat nechtělo. Prohlédli jsem si areál z nádvoří, navštívili prodejnu s bylinnými produkty, prošli si nádhernou zahradu s bylinkovou částí a malý hřbitov, který jsme objevili za dvěma zdmi přes cestu za zahradou. V tomto počasí jsme byli téměř jediní nadšenci, kteří se procházeli zahradou. I v dešti byla krásná.

 

Prošli jsme se okolo Braunových soch, tedy jejich kopií, památky také notoricky známé. Skvělý zážitek. Byl jsem na Kuksu poprvé a je to opravdu zajímavé, nevšední místo plné baroních uměleckých děl. 

 Déšť se trochu utišil a my se vydali zpět na levý břeh nahoru nad obec na autobusovou zastávku na státní silnici. Vyšli jsme po schodech bývalého zámku, prohlédli si památné lípy, sochy Davida a Goliáše a poslední ze souboru budov, které přežily z dob hraběte Šporka, jednoho z nejzajímavějších mužů tehdejších Čech. Plni zážitků vyčkali jsme autobusu, který přijel na čas a dokonce nám i zastavil. V teple a pohodlí mohli jsme vychutnávat návrat z výletu nabitého památkami a krásnými místy.