Roklí a hradištěm aneb Okolo komína ze Smečna do Libušína
Když jsme vystoupili z autobusu těsně před nedělním polednem na Smečně, tak jsme mohli mít pocit, že tam všechny výlety spíš končí než začínají.
Naproti kostelu stojí barokní socha sv. Donáta, která stávala původně v polích západně od Smečna. Socha byla vytvořena roku 1738 a za jejího autora je považován Ignác Platzer. To vše se dá zkopírovat třeba ze stránky hrady.cz. Jenže pod jménem sv. Donát existují tři osoby! Hm? Podle mě je to Donát z Arezza, který byl biskupem ve 4. století, přes existenci Milánského ediktu ještě neklidném pro křesťany století, neboť je zde vypodobněn v biskupské mitře, jak patrno i přes bledé polední světlo. Poté vyšli jsme již za město a mířili k rokli za zvuku poledního zvonění smečenských zvonů.
Brzy scházeli jsme prudce do údolí a krajina okolo nás nabyla lesního charakteru. Scházeli jsme do Smečenské rokle, což je hluboce zařízlé údolí Svinařovského potoka s prudkými zalesněnými svahy a více zajímavými útvary ve svých nejprudčích a nejužších partiích. Ostatně mnoho řidičů zná cestu přes Smečno do Kladna s dlouhým obloukem vracejícím cestu o 90°. To se objíždí Smečenská rokle.
Krajina dole okolo potůčku vypadala trochu jako po Černobylu, krajina ztichla, nepohnul se lísteček a ptáček nezacvrlikal, ani kos v listí nezašustil.
Brzy jsme ale začali zase stoupat. Ač zadýcháni, bez problémů jsme spočinuli na plošině na druhé straně údolí. Mířili jsme k samotě nebo osadě, těžko říct, z hlavní silnice je vidět pouze jakýsi zemědělský podnik z období socialismu. Jmenuje se Skalka a rostou u ní nádherná mocná dubiska. A ještě předtím malý bukový háj.
Prošli jsme okolo Ranče 23, viděli jsme koně a dostali se k oné zmíněné hlavní silnici. Tam je samota Na Kopaninách. Tvoří ji několik domů, některé z nich jsou bytovkami někdy z období 70. let 20. století. Za Kopaninami je les, v něm je úvrať železniční vlečky k dolu Schoeller. Za lesem je pole, za kterým je Kačice. Čekalo nás 312 metrů po silnici.
Brzy jsme zase zašli do lesa a obcházeli silnici se sídlem zvaným Libušin Důl. Ocitli jsme se v místech, která jsou nejvyššími v celém geomorfologickém celku Pražská plošina. Říká se jim příznačně Na Rovinách. Přešli jsme přes trať bývalé vlečky a vraceli se zpět k silnici, abychom ji přešli a ocitli se nejblíže komínu, který jsme vlastně celou dobu obcházeli.
To už jsme byli na cestě k hradišti, které je považováno za hradiště slovanské stejně jako jméno Libuše. Jedna z nejznámějších postav českých mýtů je mnohými stále chápána jako postava historická, snad kvůli tomu jménu, které vypadá jako slovanské. To vše jsou jen mýty a často i iluze české historiografie, která se stále nezbavila národního kroje po vzoru 19. století.
Na akropoli hradiště stojí dnes kostel se zvonicí obklopený hřbitovem. Kostel jsme obešli a tím hřbitov prošli.
Kostel na hradišti je zasvěcen svatému Jiří a ze svahů hradiště stéká potok proto zvaný Svatojiřský. Scházeli jsme do údolí, jímž počíná se tento potok a kde leží dnešní město Libušín. Na obou stranách svahu, ze kterého jsme scházeli, leží hluboká zalesněná údolí. Krajina je divoká, i když jsme jen pár kilometrů od největšího města kraje. Proti nám se tyčí Vinařická hora, jeden z od centra nejvzdálenějších solitérů Českého středohoří, čedičová masa vypínající se hluboko nad údolí zmíněného potoka, který ji obtéká a míří k starodávné Knovízi, pročež je též Knovízským zván, a dál pak rovinou ke Kralupům.
A zpět do civilizace. Libušín vypadá z dálky trochu jako zahrádkářská kolonie, ale v centru města, kde žije 3400 obyvatel, najdeme hezké budovy z posledních století jako je kostel sv. Prokopa z počátku 20. století nebo radnice ze století devatenáctého. Proti radnici leží docela pěkný městský parčík se sochou pána s kladivem a ovcí u nohou svých položenou, která připomíná oběti světových válek.
Zde náš výlet končil, tedy končila jeho turistická část a následným přesunem autobusem na Kladno začala část gastronomická.
Komentáře
Okomentovat