Za menhiry na tajemný Špičák

 Další výprava do mého oblíbeného Džbánu byla zaměřena na kopec Špičák, který, jak název napovídá, má špičatý tvar a je tím ve Džbánu naprostou výjimkou. Jestli je to kopec přirozený nebo umělý, se možná nikdy nedozvíme, ale množství megalitických památek v jeho blízkém i vzdálenějším okolí naznačuje, že to se Špičákem nemusí být nijak jednoznačné. 

Naše výprava ale začala divokým sprintem přes pole mezi křižovatkou na Šustně u Krupé a vlakovým nádražím patřícím k téže obci. Bohorovný řidič autobusu jedoucího ze Slaného do Rakovníka nijak nepospíchal a my měli co dělat, abychom navazující vlak stihli. Orientačním bodem při sprintu přes pole nám byl kostel sv. Gotharda na místním hřbitově za tratí.

Vlak jsme nakonec stihli s přehledem, popojeli dvě stanice a vystoupili na nádražíčku Milostín. Po silnici jsme měli jeden a půl kilometru do Kounova a další dva kilometry na rozcestí, kde začínala hlavní část naší výpravy. Cestou ke Kounovu jsme se mohli dosyta vynadívat na hřbet Rovina, kde se nacházejí slavné kounovské řady, a na Pískový vrch, kterým je tato táhlá plošina ukončena.

 Na křižovatce pod Špičákem jsme provedli první občerstvovací zastávku a zkoumali mapku se zakreslenými menhiry. Většinu z nich tam vztyčili amatérští nadšenci v posledních dvaceti letech z přesvědčení, že takto kameny původně stály a takto mají stát. Pokud si tuto krajinu představíme někdy před 3000 lety, bez nánosu jehličnatých stromů starých jen pár desetiletí, nejlépe jako úplně holou beze stromů, dostaneme podobný obrázek, jaký se naskytne návštěvníkům Carnacu v Bretani nebo mnoha podobných lokalit na britských ostrovech. Uvidíme posvátnou krajinu zaplněnou kamennými řadami a menhiry s kruhy malých kamenů kolem sebe. Uvidíme, že kamenů zde bylo mnohem mnohem víc, než kolik jich je dnes známých. A také uvidíme, že tato krajina není omezená jen nejbližším okolím. Že megalitické památky se rozkládají v širokém okolí. Že vlastně celá krajina zahrnující Slánsko, Rakovnicko, Lounsko a Žatecko je plná úmyslně vztyčených kamenů a že je celá posvátná, magická.....

 Procházeli jsme lesem směrem ke středu, tedy k vrcholu Špičáku. Vede na něj přímá rovná cesta, a když na něj vylezete, zjistíte, že se jedná o pravidelný kužel. Máte daleko víc pocit, že stojíte na pyramidě nebo na mohyle než na přírodním vrchu. Byl snad z nějakého důvodu vrchol skutečně zbudován uměle? Zas tak strašně složité to být nemohlo, pokud se jednalo o kulturu, která stavěla na výšku několikatunové kameny a skládala je do pravidelných řad a kruhů. Špičák působí tajemně, ať už je pravda jakákoli.

 Menhiry se dnes nalézají na všech stranách kopce. My jsme pokračovali severozápadním směrem a také jsme viděli další vztyčené kameny. 

Obyčejný český les, ale s tolika zvláštními kameny musí působit zvláštně snad na každého. Historie stará několik tisíc let tady ukrývá svá tajemství. A je to historie tak zanesená dalšími vrstvami, že už jen těžko odkryjeme, co se tady ve Džbánu skutečně odehrávalo v dobách neolitických a eneolitických. Jaký lid a z jakých pohnutek stavěl kameny nejen tady, ale i v okolí dnešních Loun nebo Slaného. Plni úvah pokračovali jsme dále příjemnými lesními cestami. 

Ještě jednou jsme se zastavili, abychom si užili lesa. Nacházeli jsme se pod svahy Výrova, nejzápadnějšího ze džbánských hřbetů. Na Výrově se nacházelo hradiště vybudované pravděpodobně s jasným účelem - strážit daleký výhled západním směrem do rovin okolo Ohře. Nad námi nad korunami mohutných listnáčů létala káňata a pištěla na sebe, jako by se dohadovala, koho z nás si dají nejprve a koho si nechají do zásoby.

 Poslední dva kilometry cesty scházeli jsme po silnici ke Konětopům. Okolo nás rozkládala se hradba ze stěn džbánských hřbetů. Vzadu za námi vykukovala nenápadná špička vrcholu Špičáku. Scházeli jsme mezi ty hřbety jako do obrovské mísy. Magie krajiny působila dál.