Výlet na konci ilegality

 V poslední den zákazu cestování mezi okresy v našem náhubkovém protektorátě se udělalo tak krásné počasí, že nebylo možné odolat tento zákaz porušit a spáchat tak něco ilegálního. Letošní jarní počasí zatím slunečnými dny šetří a tak jsme byli rádi, že nám to tentokrát pěkně vyšlo. Nejenže jsme překročili hranici okresu, ale dokonce hranice tří okresů sousedního kraje. Policejní hlídce na hranicích okresů Louny a Most jsme se elegantně vyhnuli a celý výlet tak proběhl naprosto nerušeně! Naším cílem byly dva kopce a dva hřbitovy. Hřbitovy nakonec byly tři a vlastně stále zase jen dva. K tomu se dostaneme. Za obcí Klobuky a známým menhirem jsme překročili zakázanou hranici a přes keltské území Stradonice/Levousy mířili jsme k Libčevsi. Naším prvním cílem byl vrch Číčov.

Číčov je holá čedičová kupa zajímavého tvaru, která z jižní strany vypadá jako hroznýš, který spolkl slona, a ze severozápadní strany jako příď korábu, který se probíjí vlnami nad křížením silnic Lovosice - Most a Louny - Bílina. Číčov je ceněným územím z hlediska geologického i botanického. Na Číčově se nacházejí naleziště aragonitu, jedné z forem vápence, a zároveň je bezlesý kopec perfektním prostředím pro stepní společenstva. Je to jedno z mála stanovišť, kde roste koniklec luční český. Rostou tu i další byliny, jako například  kozinec dánský, hlaváček jarní, divizna fialová, teplomilné rod trav kavyl, hlaváč žlutavý, sesel fenyklový, rozrazil rozprostřený i klasnatý a další. Sami jsme viděli i cítili mateřídoušku, hvozdík kartouzek, pryšec chvojku a mochnu písečnou.

Z Číčova jsou samozřejmě i pěkné výhledy. Přes Dlouhou horu není vidět Raná, ale pěkně je vidět Oblík, Srdov, Brník, směrem na jihozápad Milá a na východní stranu vesnice Hořenec, Libčeves a Křížový vrch.

Ačkoli bylo vše v oparu a viditelnost nebyla nejideálnější, tak jsme si užívali čerstvého povětří i přívětivých slunečných paprsků. Pod kopcem jsme na okraji Hořence ještě pozdravili ladnou Škodovku a přesunuli jsme se jen o pár kilometrů dál, za vesnici Kozly.

Tady leží hřbitov obce Kozly a kousíček za ním Tobiášův vrch, malý kouzelný vršíček, jeden z mých nejoblíbenějších v celém Středohoří. Celý vrch je chráněn jako přírodní památka se vzácnou teplomilnou stepní květenou, která je pro tuto část Českého středohoří typická . Na Tobiášku jsem byl už několikrát, ale teprve tentokrát jsem prozkoumal i kozelský hřbitov. Je to typický malý vesnický hřbitov, pěkně udržovaný. Rostou na něm jarní kytičky jako prvosenka jarní nebo violka vonná a také je tu dost hrobů odkazujících na německou minulost obce. 

Ze hřbitova je i skvělý výhled na Tobiášův vrch, kam jsme se brzy přesunuli. Výstup je tu prudký, ale opravdu krátký, takže jsme si mohli brzy užívat všech krás, které kopec skýtá. A že jich není málo. Na jižním svahu vrchu velice bohatě roste hlaváček jarní. Na severní straně obvykle rostou prvosenky, ale buď už odkvetly nebo teprve pokvetou. Výhled je tu také skvělý, nejlepší samozřejmě na blízkou a daleko mohutnější Milou a za ní na Ranou nebo na Číčov, kde jsme stáli ještě hodinu předtím. 

 

Ještě chvíli jsme se vyhřívali na přívětivém místě, až jsme nakonec z vrchu sestoupili a popojeli zase dál. 

Cesta nás vedla přes Bělušice okolo tamní věznice a po úzké silničce, která objíždí kopec Milá, přes obec se stejným názvem. Sjížděli jsme do údolí Ohře. Naší další zastávkou byla obec Břvany. Cestou jsme si vychutnali blízký pohled na mohutnou zalesněnou a skalnatou Milou, skutečně impozantní čedičovou kupu s nadmořskou výškou 510 mnm.

Břvany je zemědělská obec plná starých statků se zajímavými štíty, která kdysi stávala na břehu bahnitého jezera, vysušeného v letech 1807–1808. Kromě zmiňovaných statků se tu nachází barokní sochy a pozdně gotický kostel svatého Martina. 

Břvany jsou ale také známé svým pramenem, jehož voda se prodávala jako kyselka Praga. Ze svého dětství si ji pamatuji, prodávala se v zelených skleněných lahvích a byla stejně populární jako Matonka. Kvůli komerčním zájmům se voda už asi 15 let nestáčí a neprodává. Před branou zavřeného závodu ale stojí chatrný domeček s pramenem nově vyvedeným do trubky s kohoutkem. Když jsme přijeli k bráně bývalé fabriky na vodu, tak tu stáli dva motorkáři s petkou v ruce, motorky zaparkované opodál, a ptali se nás, jestli nevíme, proč voda neteče. Nevěděli jsme. Paní ze sousední bytovky tvrdila, že ještě včera tekla. Tak nevím. Voda netekla, pořídil jsem obrázky a frčeli jsme dál. 

Projeli jsme okolo obce Výškov, za níž se nachází v poslední době v médiích hodně probíraná elektrárna Počerady, obočili na Rvenice a tady v poměrně pěkné obci jsme se zastavili, abychom si vyfotili na návsi svorně vedle sebe stojící kapličku a klasicistní budovu vodárny z roku 1833.

 Posledním naším cílem byly Postoloprty. Neměli jsme ale vůbec v úmyslu zajíždět do města za jeho zajímavostmi, ale zastavit se jen na okraji, kde se okolo areálu technických služeb nacházejí dva hřbitovy. Jeden židovský a druhý městský. 

Židovský hřbitov na severním okraji města je druhým pohřebištěm židovské komunity v Postoloprtech. To první se nacházelo blíže židovskému ghettu na druhé straně města. Na starém hřbitově, zdevastovaném nacisty a zrušeném roku 1970 komunisty, byli pohřbeni předkové Karla Marxe. S uvolněním poměrů v polovině 19. století a s novými hygienickými zákony vznikaly i nové židovské hřbitovy. Nový hřbitov v Postoloprtech byl také zničen nacisty během války. V roce 1945 zde byli pohřbeni vojáci Rudé armády. V roce 1978 byl upraven na park, ale dnes je zamčen a nevyužívá se k žádným účelům.

 

Jen nedaleko se nachází také městský hřbitov Postoloprt. Pěkný a úhledný areál se rozkládá na ploše 1,2 ha. Kromě empírové vstupní brány je jeho dominantou neorenesanční hřbitovní kaple z roku 1888. Postoloprty patřily do národnostně smíšené oblasti a je tu proto i mnoho starých německých hrobů.  Někde tu je i pamětní deska věnovaná masakru postoloprtských Němců v roce 1945, kdy jich tu bylo povražděno několik stovek, možná i více než dva tisíce. Hřbitov dnes působí jako oáza klidu a míru, vyrovnání se s konečným stavem věcí. Poklidná procházka po hřbitově byla příjemným zakončením našeho opravdu povedeného výletu. Doufejme, že další jarní týdny přinesou počasí, které umožní opět na nějakou zajímavou výpravu vyrazit!

Galerie obrázků ze hřbitova Postoloprty zde.