Leones sunt ibi? aneb Za hranicemi známého

Jedním z nejbližších židovských hřbitovů ke Slanému je hřbitov v Blevicích. Ale co to je také Blevice? Ptá se Slaňák, který nehraje fotbal a nezažil tak pověstnou blevickou zarputilost. Blevice schované kdesi mezi pláněmi nad potoky, neznámé tajemné místo, kam jezdili pohřbívat své zesnulé židé z dalekého okolí. A další tajemné obce, kde jsem nikdy nebyl - Zeměchy, Otvovice. Krajina, kterou vydělují údolí tří potoků, jejichž vody končí ve Vltavě: Svatojiřského, Zákolanského a Třebusického. Na dohled od kultovní Budče. Stačí opustit komfortní zónu motoráku do Kralup a vystoupit už v Zeměchách. A okamžitě se ponořit do jiných obrázků, obrysů starého světa přítomného zároveň s moderní dobou, za hranice poznaného do oblasti nepoznaného a hlavně dávno zapomenutého. 

Strojvůdce vlaku nám tedy zastavil v Zeměchách, i když s úsměvem tvrdil, že jsme nezmáčkli potřebné tlačítko. Tlačítko jsme určitě mačkali, tedy nějaký technický problém. Sláva strojvůdcově intuici a naše výprava mohla začít. Zeměchy jsou vmáčklé pod zalesněný vršek, který vidíte na prvním obrázku vlevo a který se jmenuje Špičák, i když moc špičatý není. Na jeho vrchu stojí litinový kříž. Ale tam jsme nešli. Zeměchy mají zajímavou atmosféru a také kostel se zvonicí, okolo nichž se rozkládá docela velký hřbitov. Velký je proto, že sloužil a slouží obyvatelům i několika okolních vesnic. 

Barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele z roku 1723, zvonice i areál hřbitova jsou památkově chráněné jako dochovaný sakrální areál podílející se na utváření obce od středověku. Poprvé je kostel v Zeměchách doložený už v polovině 14. století. Na hřbitově se navíc najdou moc pěkné náhrobky, ať už historizující, secesní, prvorepublikové nebo moderní. 

Geologickou zajímavostí Zeměch je sprašová rokle, ale do té jsme taky nešli. Pokračovali jsme pod vrchem Špičákem na jih. Bohužel jsem na konci obce špatně odbočil, neboť jsem druhou cestu považoval za slepou vedoucí k nějakým domům. Bylo to naopak. Zašli jsme si ale asi jen 150 metrů, takže se to dalo brát jako malá rozcvička. Poté jsme vystoupili na plošinu do otevřené krajiny, která se před námi rozevřela překvapivě pestrá a zelená.

Vzduch byl dusný a plný páry. Obzor byl zamlžen a já měl už dávno úplně propocené triko. Pohodlnou polňačkou jsme došli nad Otvovice a scházeli do nich serpentinou, odkud jsme přehlédli nejvýznamnější místní budovu, totiž hospodu.

Hospoda byla velice solidní s dobrým jídlem, pitím i obsluhou. Jinak Otvovice jsou známé tím, že tu žije Hana Zaňáková alias Lucie Bílá.  Kromě toho je tu náves s několika záhadnými pomníčky a kaplí sv. Prokopa v pseudogotickém slohu. Za ní je škola a za školou nás cestička vedla vzhůru do stráně porostlé stromy a keři, takže jsme šli takovým tunýlkem. Rostly tam akáty a mně se vybavila vzpomínka z dětství na stráně v Líským a bylo mi to stoupání nad Otvovice moc příjemné, takové povznesené a zároveň zahloubané. Opět jsme se ocitli na pláni, na které stojí několik domů s pozemky. 

 

Cesta brzy začala klesat a šli jsme malebným kouskem krajiny s lesem a loukami. Brzy jsme sešli dolů k vesnici. Byli jsme na okraji Blevic. I sem už pronikla moderní architektura.

Blevice jsou ves, která není odnikud vidět a málokdo v ní někdy byl. Dokonce se místně traduje, že za třicetileté války nebyli schopni švédští vojáci do Blevic trefit. Cílem naší cesty byla nejvýznamnější místní pamětihodnost - židovský hřbitov ze 17. století.

Hřbitov byl využíván izraelity ze širokého okolí po dlouhá staletí. Díky tomu, že je o něj dobře postaráno, působí jako zahrada s pomníky. Je to neobyčejně kouzelné místo s atmosférou. Více o něm napíšu v dalším příspěvku. Zde několik ukázek:

Návštěva hřbitova byla skutečným zážitkem. Čekala nás poslední etapa cesty, na vlak do Olovnice. Na severozápadním okraji Blevic stojí dubová alej okolo neširoké cesty, která trochu vypadá jako cesta po hrázi starého rybníka někde v jižních Čechách. Pod křížením aleje se silnicí leží brčálový rybník, na jehož březích je místní rekreační zóna, lavičky, posilovací stroje a bouda s ohništěm na hromadné akce s pivem. 

I po silnici se šlo příjemně stinným tunelem vzrostlých javorů. Vzduch se pročistil a nebylo už takové dusno. V dobré náladě jsme byli i proto, že cesta klesala. Prošli jsme okolo Slatinského rybníka na křižovatku a doprava nepříjemně zhoustla. Přesto jsme ve zdraví překonali poslední úsek a po krátkém občerstvení u olovnické hospody jsme zamířili na zdejší nádražíčko. Výprava se vydařila a můžeme se těšit zase na další!