Pozdní láska Jaroslava Vrchlického aneb Podzim na slánských hřbitovech

Je přesně týden do Dušiček, tudíž na hřbitově je v neděli po šestnácté hodině příjemně prázdno. Jasné podzimní slunce se začíná pomalu klonit k západu a vytváří fantastické obrazy na barevném listí vzrostlých stromů, zatímco na hroby samotné světlo nepronikne a ony tak zůstávají stát tiché v stínu stín věčný člověku připomínající.

Vzduch je svěží a plný kyslíku. V příjemném oxymorónu kypí hřbitov životem. Cvrkot drobných pěvců se doplňuje s rytmickým ťukáním strakapoudů. Stromy září jak obří lampiony.

Už dříve mě zaujal u horní zdi prvního hřbitova prostý hrob s Kristem, kde jsou pochovány dvě ženy. Františka Vondroušová, narozená v Časech, což zní mysticky, ale Časy jsou vesnice nedaleko Sezemic u Pardubic, a Ph.C. Justa Vondroušová, prof. řeči. Zjevně matka a dcera. Říkal jsem si, že Justa Vondroušová není tak časté jméno a zkusil google. Vygeneroval mi zajímavý článek v Deníku. Vyplynulo z něj, že slánská učitelka Justa Vondroušová byla pozdní láskou básníka Jaroslava Vrchlického! Těžko říct, zda láskou jen korespondeční, každopádně korespendence s touto ženou je doložená. V tu chvíli šťastnou náhodou šla kolem moje třídního profesorka z gymnázia, slánská kronikářka a pamětnice, paní Judlová. Já se s ní zastavil a dozvěděl se spoustu dalších detailů k tomuto případu. Slečna Justová se nikdy nevdala a bydlela v rohovém domku v Havířské ulici pod schody ze Šancí. Dávala hodiny jazyků a zemřela roku 1958, tedy dávno před devastací zástavby v Havířské a Zahradnické ulici. Každý hřbitov skýtá desítky zajímavých příběhů a je fascinující takové příběhy odhalovat.

Další příběhy jsou tu pohřbené spolu s vojáky, kteří zemřeli během první světové války ve slánském špitále. Jejich rodiny žily a snad ještě žijí daleko odtud, v zapadlých koutech tehdejší monarchie: Bosna, Halič, Bukovina. Vše střeží památník, snad od Jana Kotěry, kříže, andělé. Ve svitu podzimního slunce.

K nejméně udržovaným částem slánských hřbitovů patří spodní část třetího hřbitova. Staré náhrobky porostlé břečťanem jako by vyprávěly o lidech z nějakých dobrodružných příběhů. Alexandr Balogh jako Verneův Matyáš Sándorf? Kde se tady tihle lidé vzali? Kde bydleli a jak je vnímali jejich sousedé? Urnový háj jako klidná zahrada z japonských zenových příběhů. Zde vyvěrá pravda na povrch bez velkých slov. Stačí jen hra světla s rostlinami a náhrobky.

Ve stínu klášterních budov a kostela Největější Trojice si fotím hrobku významného rodu Hemerků, jejichž jméno stále žije díky restauraci a dalším firmám sídlících v objektu, který býval Hemerkovým statkem. V 19. století byli Hemerkové bankéři, podnikateli a poslanci, už před polovinou století dvacátého byl ale jejich rod víceméně na vymření. Fotím si Krista od sochaře Wurzela i přes zídku opravený boční portál do klášterního kostela, opouštím posvátná místa a kráčím na západ světlu vstříc. Světlu, které klesá, ale v tmách se nakonec znovu vždy zjeví.