Na Volfštejn s handicapem

Snad okouzlení z toho všeho, z úniku z městské džungle, z venkovského vzduchu, ze zámku ve Svojšíně, příjemné paní správcové, která nás ubytovala a která nakonec našemu příteli věnovala lahev domácí slivovice, snad tohle všechno vyvolalo emoční hnutí, jehož výsledkem bylo, že přítel Karel tu lahev domácích karlátek, jak na ní bylo napsáno, vypil skoro celou sám. Takové věci se stávají. Člověk je pln nadšení a také ještě síly, neboť všechny ty plánované vandry jsou daleko před námi. Ale teď je už čas, už je i po snídani v zámecké kavárně a je třeba vyrazit. Ovšem, v tomto stavu je nejlepší si ještě nevzít s sebou vodu. Vždyť těch 13 kilometrů prakticky stále do kopce nějak ujdeme. Tak ještě než vyrazíme, povíme si něco o zámku ve Svojšíně.

Dnes ničím zvlášť významná obec skrývá skvost, který byl málem odsouzen k zániku, nebýt aktivních představitelů obce. Tvrz stojící zde již ve 12. století nahradil zámek až ve století osmnáctém. Nechala jej postavit Judita Příchovská v roce 1723. Vystřídal několik majitelů a od poloviny 20. století je v majetku obce. Ta jej také nechala na počátku nového milénia nákladně restaurovat. V zámku je mimo jiné i turistická ubytovna a řeknu vám, že je to skvělý pocit, když zůstanete v zámku večer sami ve třech coby zámecké panstvo hýřící nad lahví karlátek, ale to už vlastně víme. K zámku přiléhá kostel, který je jednou z nejvýznamnějších památek tohoto regionu. Jeho výstavba se datuje někam k roku 1160. Románský tribunový kostel sv. Petra a Pavla i vedle stojící fara uzavírají velice malebné zákoutí a poutníkům skýtají duchovní podporu před dalekou cestou bez kapky vody.

 

Vyrazili jsme táhlou cestou kolem svojšínského hřbitova pod pravěké svojšínské hradiště a dále do lesa. Postupně jsme stoupali lesní krajinou a vše se odehrávalo v následujících kapitolách. Já a Vilém jdeme volným krokem, po zhruba kilometru se zastavujeme a čekáme. Karel nás dožene, padne na zem a zapálí si Spartu. Po vykouřené cigaretě bez zapití vodou se vydáváme všichni tři na cestu. Vzápětí já a Vilém mizíme Karlovi z obzoru a po kilometru na něj čekáme. Následuje další Sparta a vše se opakuje. Všude kolem rostou bohatá křoviska přesliček, zřejmě jsme se dostali až do prvohorního období zvané karbon.

Od křižovatky se zelenou turistickou značkou začne cesta stoupat. Také se mění charakter krajiny. Ocitáme se pod Vlčí horou, která se nad krajinou zvedá do výšky 704 mnm. Cesta nás vede kouzelným starým sadem a míří pod zříceninu hradu Volfštejna, která je naším cílem.

Zřícenina hradu Volfštejn je zajímavou ukázkou hradní architektury poloviny 13. století. Malý hrad vystavěný ve tvaru čočky zachovává stavební sasko - hesenské principy. Jeho dominantou je zachovalá válcová bergfrítová věž vysoká 22 metrů. Hrad je výjimečně zachovalým zástupcem hradního stavitelství 13. století. 

Z vrchu, na kterém zřícenina stojí, je pěkný výhled do okolí. Přímo pod hradem leží městečko Černošín, kde se měla skončit naše výprava a Karlovo utrpení. Černošín je dokonce městem, titul, který obdržel od Františka Josefa I., byl definitivně potvrzen v roce 2006. Je tam pár zajímavých památek, zajímavě řešený infopark, sochy na náměstí a pěkná Jednota v prostém pozdně fukcionalistickém stylu, ale nás zajímala především hospoda. Inu hospoda byla, jídlo bylo docela přijatelné, ale to pivo... Co si budeme povídat, Chodovar se nestane naší oblíbenou značkou. Postupně se zatáhlo, pak začalo pršet a to vyřešilo otázku návratu zpět do Svojšína. Mnou navrhovaná varianta prostě dojít do Svojšína pěšky nejkratší cestou vzala za své a my vzali za prudkého deště zavděk autobusovým spojením přes Stříbro. Výprava na Volfštejn splnila svůj cíl!