Ještě k Mekymu

Miroslava Žbirku jsem poprvé slyšel v československých médiích ještě jako člena skupiny Modus a už v tomto raném věku sedmi osmi let jsem přirozeně zachytil opravdu kvalitní příjemné písničky jako Úsmev a Dievčatá (největší hit Modusu Ja, ty a moj brat patří do období dávno a dávno po Žbirkovi a Gombitové). Od alba Sezónne lásky, to mi bylo deset a jel jsem poprvé na tábor, což se hodí, jsem Mekyho nejen vnímal díky starší sestře a novému gramofonu v novém bytě, ale i uměl zazpívat jeho písně. Atlantida mě naplno zasáhla a já ji velice prožíval, zatímco Biely kvet se zas příjemně prozpěvoval a působil uvolněně. Ale naprostá pecka přišla v roce 1984, když mi bylo dvanáct a ségra koupila zbrusu novou desku Mira Žbirky, tenkrát se mu v médiích ještě tolik Meky neříkalo, protože to halt zavánělo Západem, a ta deska se jmenovala Nemoderný chalan. A mně bylo 12. Velice intenzivně jsem vnímal písničky, některé z nich nezněly moc rockově, ale měly velice silný rytmus a byly bohaté zvukově díky používání syntezátorů. V Čechách hrál podobně třeba Precedens, nikdy mě to nenapadlo, ale Precedens a Limit se Žbirkou a Lučeničem hrály ve stejné době podobně znějící písně. Nemoderný chalan byla totiž velice moderní deska, o jaké si pražské, ač sebelepší kapely mohly jenom nechat zdát. Spolupráce Žbirky a Laca Lučeniče, kteří byli ovlivněni moderní britskou hudbou, přinesla do našich mladých maloměstských životů svěžest i určitý názor. Hned potom vydal Supraphon Perfect Strangers od Deep Purple a s více než patnáctiletým zpožděním jedničku Led Zeppelin a nám, kteří jsme neměli kamarády nebo příbuzné na Západě, se trochu otevřely obzory, ale to je už zase další příběh. Mekymu díky za vše! 

V ukázkách Ticho z Nemoderného chalana z bratislavského studia ČST a živák Cesty zakázanou rychlosťou ze Sezónnych lások, což je parádní vypalovačka s dobrým textem, ve kterém jsem nikdy v dětství nerozuměl tomu refrénu. Schválně, co tam Miro Žbirka zpívá, hm?