V Petěrburgu stráša

Není tedy Pěterburg jako Petrohrad. Bystří čtenáři již tuší, že jde o obec ležící na rozhraní Středočeského, Ústeckého a Karlovarského kraje a také ležící přímo na takzvané Karlovarce, tedy silnici 6/I, která je postupně nahrazována novými částmi D6, jak se to již projevilo u nedalekého Lubence. A tady opět Petrohrad trochu mate motoristu, který projíždí krátkou rovinkou a po obou stranách míjí domy. Na jedné straně silnice je Petrohrad a na druhé Černčice. To je ta strana, kde je pizzerie. A kdo odbočí na tu petrohradskou stranu, projede skrz domy, vjede do volné krajiny, projede okolo bývalého pivovaru a po jednom a půl kilometru dojede k zámku Petrohrad. No a tam stráša.

Jinak tedy ten pivovar, okolo kterého se jede, je neuvěřitelně výstavní budova, architektonicky vymazlená do nejmenšího detailu. Aby ne, když jejím autorem je slavný architekt Josef Zítek. Budova pivovaru a sladovny v Petrohradě se tak může postavit do řady Zítkových děl třeba vedle budovy Národního divadla. Pivovar byl uzavřen v roce 1967, protože nebyl modernizován na strojové chlazení. Do té doby chladil ledem z přilehlého rybníka. Momentálně nemá žádné využití a všechna technologie je dávno odvezená. Čeká ho osud ruiny nebo smysluplné využití?

Zámek v Petrohradě byl postaven v polovině 16. století. Roku 1622 ho získali Černínové z Chudenic a jim patřil až do roku 1945. Nejvýznamnější úprava zámku proběhla v barokním slohu pod vedením známého architekta Giovanniho Alliprandiho. Na konci 18. století nechal významný člen rodu Jan Rudolf vybudovat romantický anglický park, který je dnes rozdělen silnicí. Část se nachází v areálu zámku, část ve volné přírodě. Po roce 1950, kdy už zámek vlastnil stát, došlo k umístění psychiatrické léčebny do jeho prostor. Léčebna je zde dosud, prostory zámku i park jsou nepřístupné. Do zahrady bylo vidět skrz odlistěné křoví, je to tedy možné jen od podzimu do jara. Nevím, jaké tu byly podmínky za komunistů, a dost možná se tu děly neveselé věci s lidskými osudy, ale dnes působí petrohradská  léčebna jako příjemné a pozitivní místo. Zámek i areál prošly rekonstrukcí a skýtají nemocným psyché dostatek klidu a útěchy. Okolo zámku najdeme i drobné památky, jako například sochu sv. Wolfganga, řezenského biskupa z 10. století, tedy muže, který povolil vyčlenění pražské diecéze z té jeho, řezenské, a tím se významně spolupodílel na formování českého státu.

Nad silničkou ke Stebnu se tyčí zalesněný a skalnatý hřbet dosahující výšek mezi 450 a 500 mnm a spadající do Rakovnické pahorkatiny. Je pokryt častými skalkami a solitérními balvany stejně jako mnoho dalších míst v širším okolí, například lesy nad Žihlí a okolo Tisu. Zde pod Ovčím vrchem přecházel do volné krajiny i zámecký park. Dnes je toto území součástí přírodní památky Háj Petra Bezruče. Ačkoli bard se o vybudování parku nijak nezasloužil. Na samotném vrchu stojí zřícenina hradu Petršpurk, který dal jméno i zámku a vesnici. Ale tam jsme tentokrát nešli, necháme si hrad s vyhlídkou na lepší počasí. Pokračovali jsme okolo zrekonstruované zádušní zvoničky Nejsvětější Trojice, která pochází z roku 1721, a došli jsme ke hřbitovu. 

Hřbitov malebně umístěný pod skalami a obehnaný nabílenou zdí působí velice romanticky. Petrohrad i celé okolí už od Hořesedel patřily do Sudet. V roce 1930 měla obec přes 900 lidí, z toho skoro sedm set Němců a dvě stovky Čechoslováků. Tím pádem je na hřbitově většina starých hrobů německých. Ale je poznat, že obec byla přeci jen smíšená. Po válce tu žili Češi a Slováci, kteří často našli práci na železnici jako třeba pan Dýzl, který svou práci zřejmě miloval.

Obešli jsem hřbitov ze všech stran. Jeho součástí je centrální dřevěný kříž i symbolický hrob spoluobčanům židovského vyznání, kteří zahynuli během druhé světové války. A také krásné náhrobky z 19. století od místních kameníků. Petrohrad i jeho okolí jsou jak stvořené pro romantickou procházku. Příští rok na jaře se sem určitě vrátíme a dobudeme místní hrad!