Na dolním toku Chomutovky

Chomutovka je 50 kilometrů dlouhý vodní tok, který pramení v nadmořské výšce 840 m na krušnohorských pláních nedaleko Hory sv. Šebestiána. Touto obcí protéká a za ní se noří do svahu Krušných hor, kde vytváří hluboké a malebné údolí nazvané bůhvíproč po slezském básníku Petru Bezručovi. Tímto údolím stéká Chomutovka do města, které se jmenuje po ní nebo ona po něm. Za Chomutovem protéká říčka rovinatou zemědělskou krajinou a městečkem Údlice. Na svém posledním úseku se ještě dokáže zanořit hluboko do okolní krajiny a okolo Nehasic vytváří až padesát metrů hluboké údolí. V závěru své pouti spojuje své vody s Ohří nedaleko Postoloprt. V úseku mezi Chomutovem a ústím do Ohře se nachází množství zajímavých míst přírodních i kulturních, památky na dávná osídlení, středověké kostely, tvrze i zámky, místa spojená se židovským obyvatelstvem. Zajímavý kousek krajiny může sloužit i jako průřez časovou osou po dobu několika tisíc let včetně zesíleného akcentu na události posledních 120 let.

Náš výlet jsme začali v Údlicích. Je to obec vzhledu městečka neznámého stáří i původu. Název se zdá být slovanský, ale nezapomínejme, že jsme v oblasti osídlené Kelty po dobu několika stovek let a keltské relikty se v místních pojmenováních mohou objevit. Údlice disponují slavnější minulostí než  přítomností. V 15. století obdržely trhové právo a o století později dokonce práva městská. Úpadek nastal za Třicetileté války. V 19. století se tu rozvíjel průmysl a pak už přišly známé události dvacátého století. V roce 1930 tu žilo 2500 lidí, toho se asi 90% hlásilo k německé národnosti. Po druhé válce tu Češi postavili pomník s rudou hvězdou a nápisem NAŠIM OSVOBODITELŮM.

Nejvýznamnější památkou Údlic je kostel Povýšení svatého Kříže, který má románské základy a zachovalou románskou apsidu. K výstavbě kostela došlo někdy koncem 13. století, byl však vícekrát přestavován. Románská apsida je unikátní památkou v celé této části Čech. Okolo kostela stojí několik soch, často sem převežených z obcí zrušených kvůli těžbe. Nejmse tu daleko od obřích děr, které pokrývají značnou část místní krajiny.

Vedle kostela také stojí jednoduchá budova barokního zámku s moc pěknou zahradou. Zámek je využíván střední školou. Kousek za zámkem jsme také poprvé uviděli Chomutovku. Je tu svázana do betonového koryta, ale za obcí se osvobodí a volně teče krajinou.

 

 

Nedílnou součástí historie Údlic je existence židovské komunity. Svého času se jednalo o jednu z významných židovských obcí v severních Čechách. První židovské rodiny se zde začaly usazovat už v první polovině patnáctého století, později sem přicházejí i Židé vypovězení roku 1464 z královského města Mostu a v roce 1517 i z blízkého Chomutova. Židé zde bydleli ve vlastní čtvrti, která celá i se synagogou zanikla v 50. letech 20. století. Na větší části bývalé židovské čtvrti stojí dnes škola a školní pozemky. Z leteckých záběrů lze rozeznat obrysy starého židovského hřbitova, na kterém se pohřbívalo několik set let, aby ho pak během velmi krátké doby zničili nacisté. Náhrobky byly stejně jako náhrobky z nového hřbitova použity jako dlažba. Nový hřbitov se zachoval, ale dochovalo se jen 16 náhrobků. Na konci války našlo na hřbitově svůj poslední odpočinek 23 utýraných lidí z jednoho ze strašlivých pochodů smrti. Památník obětem holocaustu je také zdevastovaný, ale ne nacisty, nýbrž našimi spoluobčany s dob poválečných nebo v tomto případě spíš normalizačních. 

 

Jen asi kilometr je z Údlic do Přečapel. Mezi oběma obcemi leží areál bývalého cukrovaru, který byl do druhé války významným místním podnikem. Ale nás zajímalo něco jiného. Zdaleka viditelný, ve slunečním světle zářící kostel sv. Matouše na plošině bývalého hradiště. Hradiště je vlastně zajímavější než kostel, ale kostel uspokojí vizuální touhy mozku. Na hradišti totiž neproběhl žádný pořádný archeologický průzkum, a tak tady můžete volně fantazírovat o Keltech, Lučanech nebo třeba Duryncích. Odborně se soudí, že by to mělo být slovanské hradiště z období 10.12.století. Tedy i kostel může být hodně starý nebo vybudovaný na místě staršího kostela. Nebo třeba na místě předkřesťanské svatyně. Kdo ví... Na poli nedaleko Přečapel byl metodou letecké archeologie odhalen pravděpodobně pravěký dvorec zatím neznámého stáří. 

Okolo kostela dnes leží hřbitov, částečně zašlý se zničenou márnicí, jak to tak často v Sudetech bývá. Díky tomu, že leží na rozsáhlé plošině, působí rozlehlým dojmem. Spolu s kostelem sv. Matouše vytváří místo se silným geniem. 

Další zastávkou na naší cestě byl Hořenec. Stará obec, kde žilo před válkou přes 350 lidí a dnes 75, a které  hrozil zánik z důvodu rozšiřování těžby, je pro nás zajímavá z více důvodů. Na severním okraji vesnice se do Chomutovky vlévá potok Hačka, 15 kilometrů dlouhý vodní tok, který stéká ze svahu Krušných hor údolím, kterým vede i silnice I/7. Společně pak minou Chomutov a Hačka přes Spořice, Droužkovice a Všehrdy doteče do Hořence, kde spojí své vody s hlavní postavou našeho výletu. Soutok je velice pěkný a nedaleké malé peřeje na Chomutovce dodávají místu lehce dramatický ráz.

Na jižní stranu od Hořence cesta stoupá k nedalekému lesíku. Cestu nechala obec upravit, umístila na ní odpočívadlo a v tajemném lese plném křivolakých dubů a bledých bříz nechala rozmístit několik menších hřišť s prolézačkami a lanovými atrakcemi a lavičkami. Celé se to jmenuje Dětský les. Škoda, že to tu nebylo před 40 lety. Na horním konci lesa leží pozůstatky židovského hřbitova, který byl zničen nacisty a doničen za socialismu. Je tu také další památník obětem již zmiňovaného pochodu smrti. Dochovala se torza pouhých tří náhrobků. Na ploše hřbitova ohlašovaly blížící se jaro zářící květy krokusů. Život a smrt jako bezešvé kontinuum.

Pokračovali jsme dále a po dalších asi patnácti stovkách metrů jsme odbočili na sever, přejeli Chomutovku, nechali po levé ruce barokní zámeček, jehož dvůr částečně vidíte na úvodní fotografii, a vyjeli do kopečka na náves obce Bílence. Další středověká obec, která měla své zemanské a šlechtické majitele, bohaté 19. století a poválečný úbytek obyvatel z pěti stovek na 150. V 90. letech poklesl počet obyvatel na nějakých 80. Dnes opět stoupá a blíží se poválečnému číslu.Na horním konci návsi stojí kostel sv. Bartoloměje, původně pohřební kaple Hrobčických z Hrobčic z 15. stol. Ve 30. letech 18. století byla kaple z podnětu hraběte Filipa z Kolovrat přestavěna na barokní kostel. Mají tu také pomník našim osvoboditelům, trochu menší než v Údlicích. Pod návsí pak stojí budova bývalé synagogy, která tu zbyla jako jediná památka na početnou židovskou komunitu, která na začátku 19. století čítala asi polovinu ze všech asi pěti set obyvatel vesnice. Židovský hřbitov nad vesnicí byl zničen, náhrobky odvezeny pryč nebo aspoň na vedlejší mez a hřbitov byl rozorán. Pole je tu dodnes. Nebylo nám však dopřáno klidu zamýšlet se nad dalšími jevy divokého 20. století, protože na nás vyběhl pes z otevřeného dvora a dával hlasitě najevo, že naši návštěvu nepovažuje za přátelskou. Vyfotil jsem si kostel a zalezli jsme do auta. Popojeli k synagoze, tu jsem také vyfotil a jeli jsme dál.

O tři kilometry dál leží nad Chomutovkou vesnice se zajímavým jménem Škrle. Na to, že katastr obce činí 5,7 km² a žije tu asi stovka lidí, tak tu najdeme několik opravdových skvostů a navíc Škrle působí čistým, upraveným dojmem jako obec, kde se celkem daří. To mi potvrdil i hovorný pán, který žije na pravém břehu u křižovatky od roku 1974 a může se už považovat za starousedlíka. Pověděl mi také několik historek, které se týkají malebného zámečku, ležícího přímo nad řekou. Byl postaven oseckými cisterciáky, kterým Škrle dlouho patřily, zřejmě jako letní sídlo biskupa anebo jako lovecký zámeček. Za vlády jana Lucemburského bylo postavení obce tak významné, že se tu konaly trhy a obdržela městská práva! Opravdovým městem se ale Škrle nikdy nestaly. Z této slavné doby tu stojí kostel sv. Jakuba Staršího, nepříliš velká, ale přesto impozantní stavba s hranolovou věží. Obešli jsme kostel dokola a objevili dřevěného bohatýra, mufíra, safíra. Kolekci památek doplňuje barokní sloup s Johánkem. Moc pěkné místo, tohle Škrle.

 

 

Jednou z větších obcí na tomto úseku Chomutovky byla Velemyšleves. Němci jí říkali Welmschloß a spolu s okolními osadami tu před válkou žilo přes tisíc lidí. Stával tu zámek, který nechali komunisté zchátrat a pak ho zbořili. Z areálu zbyly nějaké hospodářské stavby a také místní rarita - budova bývalé šatlavy. Velemyšleves leží na soutoku Chomutovky s Velemyšleveským potokem a hluboké údolí tu přetíná silniční most s výškou pilířů do 31 metrů a délkou přes půl kilometru. Projeli jsme pod stavbou a stoupali vzhůru. V zatáčce se náhle před námi objevila stavba kostela. Zajeli jsme ke hřbitovní bráně a zahájili prohlídku. Byli jsme u kostela sv. Martina, který patří k obci Minice. Ty zůstaly celé pod námi a ani jsme do nich nezajeli. Žije tam 11 stálých obyvatel (před válkou přes 200). Zůstali jsme u kostela a prohlédli si ho ze všech stran. Postaven byl ve 14.století, upraven v 16. století. Působivá stavba skrývá cenné památku i uvnitř. Byly tu odkryty nástěnné malby z 15. století a nachází se tu náhrobky středověkých majitelů tvrze a obce Minice. Okolní hřbitov vypadá trochu apokalypticky. Nedávné vichry nezvládl statný zerav uprotřed horní části hřbitova a zhroutil se. Staré německé náhrobky jsou samozřejmě neudržované, případně zničené. Atmosféra místa je podobně jako na mnoha jiných místech v Sudetech výsledkem překotných společenských změn za poslední dvě stovky let. 

 

 

Od minického hřbitova jsme vyjeli až nahoru na pláň k dálnici a pokračovali po staré sedmičce směrem na Postoloprty, ale po dvou kilometrech jsme se zase vraceli do údolí Chomutovky. Leží tu vesnice Nehasice, nejpříjemnější překvapení celého dne. Velice malebná víska s mnoha sochami, upravenými statky na návsi a barevnými domečky působí jako pohádkové zjevení schované v dolině jen pár kilometrů od obrovských strojů požírajících Matku Zemi. Komunitní duch je zde patrný a pravděpodobně okořeněný přítomností nějakých umělců, jak dokládá množstvích soch a artefaktů po obci rozmístěných. Nad vesničkou, kde dnes žije asi 35 stálých obyvatel, doplňuje vzhled místa kostel Narození Panny Marie, původně gotický, barokně upravovaný. Obklopuje ho hřbitov, který trochu vypadá jako bývalý hřbitov. Nic to nekazí na dojmu z Nehasic, kouzelného místa v údolí řeky Chomutovky.

Posledním místem, kde jsme se zastavili při našem putování podél břehů Chomutovky, byla Bitozeves. Obec, kde před válkou žilo okolo 1300 lidí, jsme projeli celou a vyjeli na vrch nad levým břehem řeky. Zde stojí velmi zajímavý kostel sv. Michala Archanděla. Postavený ve 14. století stále si drží přísný gotický vzhled, který ovšem trochu snižují podivné hodiny na věži, snad břízolitové s dřevěnými ručičkami. Okolo kostela se rozkládal hřbitov, dnes zrušený. Areál uzavírá pěkná dřevěná brána, naštěstí s nezamčenými dvířky. Naposledy jsme se rozhlédli z vyvýšeného místa, které působí starobyle a nedivil bych se, kdyby mělo svůj význam už v předslovanských dobách, do údolí říčky Chomutovky, která nám za krásného slunečného počasí odhalila mnoho ze svých krás a tajemství. Plni zážitků přemístili jsme se do Loun upokojit v našem oblíbeném pivovárku vyhládlé žaludky a nechávali do sebe vstřebat příjemně strávený den.