Po stopách Hedčanů

Hedč je český název starého polského sídla ležícího nedaleko Hnězdna, někdejšího hlavního sídla prvních Piastovců, a také nedaleko dnes větší a významnější Poznaně. Pokud bychom Hnězdno přirovnali k Levému Hradci, prvnímu sídlu Přemyslovců, pak Hedč bychom mohli přirovnat třeba k Budči. Prostě sídla legendárních prvních knížat polské země, dnes v části Polska zvané Velkopolsko. V 11. století podnikl český kníže Břetislav vojenskou výpravu do Polska, obsadil bez boje Hedč, vyloupil Hnězdno, zcizil ostatky sv. Vojtěcha a s bohatou kořistí se vracel do Čech. Kromě hmotné kořisti s ním putovali zajatci, kteří byli po dlouhém pochodu odvedeni do do té doby nekolonizovaného kraje za hranicí Křivoklátska proti proudu Berounky, na tehdy zalesněných pláních bez lidských sídel. Tam byli Hedčané osazeni. Z někdejšího Černého lesa se stalo Kralovicko. Kralovice jsou tu největším městem, ač mají dnes jen asi 3500 obyvatel. Dalším městem jsou Kožlany s patnácti stovkami duší, obce Čistá, Všesulov, Chříč, Hodyně a další. Nedaleko Kožlan leží Hedčany. Samozřejmě sem patří i Krakov a Krakovec se známým hradem. Po Polácích se tu jmenují některé místní názvy a možná jsou polského původu i některá zdejší příjmení. Výlučnost a přímá podřízenost králi vydržely asi dvě stovky let. Během té doby se poměry v Čechách hodně změnily a i obce a pozemky Hedčanů se nakonec zařadily mezi běžné majetky, které si různí feudálové prodávají mezi sebou i s jejich obyvateli. Celá oblast byla v roce 1239 zahrnuta do nově vzniklého Rakovnického kraje. Dnes je někdejší Hedečsko rovinatou zemědělskou krajinou s barokními kostely a kaplemi, lemovanou lesy a přepůlenou údolím potoka Javornice, která se zarývá do lánů polí, až nakonec hluboko pod Krakovcem vytvoří malebnou krajinku s loukami a zalesněnými svahy. Pokud krajinou projíždíte pomalu a pozorně, tak si všimnete neustále se měnících pohledů ve zdánlivě fádní krajině. Navštívit se tu dají pivovary, poutní místa i kozí farma. Jest czas pójść w ślady Gdeczanów!

My jsme začali průzkum kraje první den jen krátkou zastávkou na jedno místní pivo v Kozojedech, ale druhý den už jsme za plného světla vyrazili přes Bohy a Rohy směrem ke Chříči, kde je další lokální pivovar. Cestou nás ale zaujala cedule inzerující kozí farmu. Odbočili jsme k vesnici Dřevec a tam jsme skutečně nalezli malý statek natřený na bílo a modro, kde nám bez problémů prodali v neděli v poledne svoje výrobky přímo z lednice v sýrárně. Exkluzivní zážitek, navíc to mají opravdu moc dobré. Dřevec je jinak úhledná ves s pěknými statky a nádrží s lavičkami okolo. V 17. století tady bylo méně klidně než dnes, neboť tu selskou rebelii vedl místní rychtář Jiří Radim. Dopadl ještě se svými sedláky docela dobře, na rozdíl třeba od známého Koziny, za trest museli vysázet lipovou alej... My jsme pak pokračovali ke Chříči přes Všehrdy, ze kterých nás už na dálku zdravila špička věže kostela sv. Prokopa. Kostel přestavěný po roce 1730 podle návrhu Santiniho jsme si pak vyfotili jen z auta a pokračovali dál.

Chříč je obec plná barokních staveb a také bývalé sídlo panství, což jí přineslo status přirozeného centra mikroregionu, tedy novověké vesničky střediskové. Kromě zámku tu byl pivovar, lihovar, škola, fara, později pošta a řemeslné dílny. Význam poněkud poklesl se zánikem panství, takže dnes je Chříč opravdu klidnou a zapadlou vesnicí s asi 250 obyvateli. Více života sem přineslo až znovuotevření postupně rekonstruovaného pivovaru skupinou nadšenců. Pivo se zde vaří už asi osmým rokem a stalo se poměrně známou značkou na trhu českých minipivovarů. K jeho atraktivitě přispívá i osobitá výtvarná stránka, kterou zajišťuje přední český grafik František Štorm. My chříčské pivo známe a máme ho rádi. Prodej piva byl otevřen a tak jsme po nákupu rozličných lahví mohli spokojeně pokračovat dál ke hradu Krakovci. 

Za Chříčí leží Slatina a dále Milíčov, ale právě mezi Slatinou a Milíčovem cesta překonává údolí Javornice. Osmdesát metrů dolů a zase šedesát nahoru. V údolí leží Uhrovic mlýn. Mlýnů bylo na Javornici více. Javornice je krásná říčka, 30 kilometrů dlouhá,  pramenící v lesích u sv. Huberta nedaleko Jesenice, vytvářející už od Čisté zařízlé údolí, které se rozevírá do velmi půvabné údolní nivy s mnoha loukami 150 metrů pod úrovní okolní krajiny. Vlévá se do Berounky proti Zvíkovci.  Přes údolí s Uhrovic mlýnem poutá pohled zářivé bílá stavba kostela sv. Petra v okovech na okraji Milíčova. Moc pěkný kostelík pochází zřejmě ze 14. století. Okolo kostela se rozkládá malý hřbitůvek. U brány hřbitova stojí opřené náhrobní kameny středověkých majitelů obce. V té dnes nežije ani 50 obyvatel.

V sousedních Šípech stojí zajímavá vila velkostatkářské rodiny Honků z roku 1922, ale my jsme nestavěli a zkratkou pokračovali ke Krakovci. Tato zkratka nám vyšla. Krakovec je pro laickou veřejnost znám jako místo natáčení oblíbeného filmu Ať žijí duchové!, veřejnost poučená ho vnímá jako poslední místo pobytu Jana Husa v Čechách a odborníci vědí, že je to zřícenina hradu, který byl zajímavým přechodovým typem v období pozdní gotiky. Byl vystavěn za Václava IV. na skalním ostrohu nad soutokem dvou potoků, ze čtvrté strany přístupný z plošiny, která se zvedá nad Krakovcem směrem ke Krakovu a chráněný příkopem. Původní podoba hradu mohla být asi tato.

Hrad byl zpustošen za Třicetileté války, od roku 1720 opravován, ale roku 1783 zasažen bleskem a zanechán osudu. O zříceninu se roku 1915 začal starat Klub českých turistů v Rakovníku a záchranné práce trvají vlastně neustále. Hrad je přístupný a je možné si ho prohlédnout individuálně. Byl to skvělý zážitek. V prudkém poledním slunci zářily desítky prázdných oken bývalého paláce jako by hrad stál uprostřed obrovského ohně. Mnohé portály a schodiště umožňují průhledy ze všech stran. Zajímavostí je zachovalý arkýř hradní kaple, hluboká studna, socha Mistra od sochaře Milana Váchy z let 2010 - 2011 nebo dřevěný most, po kterém se do hradu dostanete. Ten současný byl postaven z tisíce trámů v letech 2000 - 2005.

Návštěva Krakovce nás nadchla a já pojal jalový nápad navštívit další místo zkratkou přes les. Měly mě varovat Lady Nivy zaparkované ve vesnici Malinová, kousek za Krakovem. Ale nedbal jsem. Myslel jsem na Zikmunda a Hanzelku a pozorně jsem vedl svou Fábii kamenitým polem, které pokrývalo do té doby docela slušnou cestu lesem. Statečnost projevili a osobní oběti přinesli i další členové posádky. Velká dávka trpělivosti a nezdolného úsilí nakonec přinesly své plody. Dojeli jsme do Petrovic horem přes les, abychom si mohli prohlédnout barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. Během lesní adventury nevznikly žádné fotografie, pojďme tedy rovnou ke kostelu. Dvěma místním dívkám se v těchto místech v polovině 17. století zjevila laskavá paní s dítětem. Studánka, u které se to stalo, začala mít léčivou vodu a začli k ní proudit poutníci, aby si pomohli od nemocí. Byly tu dokonce postaveny malé lázně. Ale neprosperovaly. Kostel stejně jako lázně dal vystavět hrabě Jan Josef z Valdštejna. Zbudován byl v letech 1714–15. Je to krásné barokní dílo, jehož autor není známý. Kostel stojí na vrchu nad vesnicí a je od něj pěkný výhled. Příjemné a klidné místo protkané spirituální atmosférou pomohlo odplavit adrenalin po náročné cestě pustými hedčanskými hvozdy. 

Putování jsme zakončili v Rakovníku. Ten byl vstupní branou do kraje Hedčanů, respektive jeho předchůdce. Hrad Rokytno. Původní přemyslovský hrad hájící západní vstup do jejich panství se totiž jmenoval právě takhle. Název Rakovník se objevuje až se vznikem středověkého města podle německých práv. Každopádně v Rakovníku je vždy co vidět a my jsme se navíc dobře najedli v asijské restauraci na náměstí, takže spokojenost s cestou dosáhla vrcholu. Vypravit se po stopách dávnách Hedčanů určitě stálo za to!