Dobytí Libuše západní stěnou

Vysokohorských výstupů lze na území Velké Prahy uskutečnit několik. Údolí Vltavy nabízí ke zdolání prudké svahy na obou stranách. Naším cílem bylo vysokohorské království Libuš, kterému vévodí ikonická meteorologická věž. 

Nutno podotknout, že jsme výstup absolvovali bez kyslíkových přístrojů, což některým členům naší výpravy mohlo způsobit potíže. Naše pouť se započala pod Havraní skálou, jak byl kdysi jistě Braník nazýván. Plně naložení soumaři už vyrazili na cestu, ale my jsme ještě mysleli na doplnění tekutin a vydali jsme se prozkoumat budovy bývalého pivovaru, neboť v někdejších stájích sídlí minipivovar Moucha. Jeho otevírací doba se ale rovnala době zavírací. Zvědavě jsme se rozhlíželi po obrovském dvoře pivovarském. Většina budov byla postavena v neorenesančním slohu s využitím fasád z červených cihel. Správní budova už vykazuje prvky secesní. Celý komplex je kulturní památkou. Nakonec jsme nemuseli do nádražky na Braník desítku a uchýlili jsme se do cyklokavárny, kde jsme byli mile obslouženi, ačkoli jsme nepřijeli na bicyklech, a mohli jsme si na zdar výpravy vypít jednoho ucházejícího Prokopáka jedenáctku.

Pak už přišlo první stoupání po schodech vytesaných do skalního masivu. Výstup začal z ostra a my jsme uvažovali o nasazení maček na boty. Nakonec jsme vystoupali do Hodkoviček. Tady se dá najít spousta pěkných vilek a vil, také sídliště se školou z roku 1960 a první vysokohorské domy.

Ponořili jsme se do lesního ticha. Došli jsme ke svatyni místních obyvatel. Ocitli jsme se v podhůří Himálaje na území buddhistického kmene, který hlásá lásku, vděčnost a úctu.

V posvátné úctě pobyli jsme chvíli ve svatyni a snad do nás i ten duch místa vstoupil, neboť jsme prošli divokým kamenitým korytem a ocitli se v pohádkovém království, kde pod honosnými zámky a vilami procházela se okolo nás zvěř i ptactvo, jiní zas posedávali v trávě a vše bylo zalité zářícím slunečním světlem.

Další horský stupeň jsme překonali výstupem nad lesním rybníčkem a brzy se nad námi objevil první dům z velehorské Megapole.

Ke krátké modlitbě zašli jsme ke kapli sv. Felície a pak jsme se ponořili do širokých bulvárů Megapole. Ještě to ale nebyl náš cíl. Čekal nás ještě jeden les a ještě jeden krátký výstup.

Opět jsme se ponořili do lesa. U dřevěné ohrady se pásla stáda horských koz, lam a jaků. Naše boty už byly náročnou cestou celé zničené.

Pak jsme na vzdáleném obzoru konečně spatřili libušskou věž. Horské království Libuš jsme měli na dosah. Prudké horské slunce spalovalo naše tváře, ale my jsme se nevzdali. Obešli jsme hřiště na baseball, oblíbený sport Libušanů. Všude jsme nalézali památky megalitických kultur. I architektura se dosud nevymanila ze zvyklostí starých velikášských kultur.

A náhle jsme byli na místě. Stáli jsme před královským palácem království Libuš. V paláci se nesmí fotografovat, prozradím jenom tedy, že jsme byli přijati s náležitými poctami a užívali jsme si všeho pohodlí v paláci dlouhé týdny.