Kafkové v Oseku a johanité v Radomyšli

Osek a Radomyšl jsou dvě obce na Strakonicku. Leží na sever od Strakonic při cestách na Sedlice a Mirotice. Mezi Osekem a Radomyšlí se dá jít po polní cestě velice pohodlné za stávajícího suchého počasí. Prakticky stejně dlouhá je i cesta vedoucí přes kopeček o nějakých 20 metrů výše. Na vršku leží významné památky. Židovský hřbitov a kostel sv. Jana Křtitele, který tvoří dominantu svého okolí. 

Obě cesty jsou zhruba stejně dlouhé, Osek a Radomyšl od sebe leží jen něco přes dva kilometry spodem i horem. Ale historie a osudy obou obcí jsou velice rozdílné. Osek je vesnice dnes s více než šesti stovkami obyvatel. Na počátku tu bylo zemanské sídlo, tvrz lokálního šlechtice. Prvním známým majitelem Oseka byl muž se zajímavým jménem - Absolon z Brloha. Brlozi drželi Osek až do 16. století, kdy vymřeli po meči a ženy z rodu prodaly panství Jiřímu Čejkovi z Olbramovic. Za něj nebo jeho potomků byla tvrz přestavěna na zámek, ale vše změnily politické a majetkové veletoče po Stavovském povstání. Osek několikrát měnil majitele, patřil například Lažanským a v roce 1825 ho koupil Eduard rytíř Daubek, velkostatkář a politik (jeho bratr vlastnil zámek v Litni u Berouna). Daubkové tu sídlili až do dalšího veletoče po roce 1945 a o Osek přišli. Dnes tu je umístěn ústav pro osoby s postiženími. Významná přestavba zámku v novobarokním slohu proběhla roku 1911 podle projektu vídeňského architekta Huga Leuthendorfa, o kterém jsem nic nenašel. Kolem zámku se rozprostírá velice příjemný park.

Za parkem se vychází do polí. Cestu k Radomyšli zpestřují dvě barokní kapličky, jedna s Černou madonou. Pohledovou dominantou je ale beze sporu už zmíněný kostel sv. Jana Křtitele.

Před Radomyšlí se dojde k železniční trati a k rybníku Vražda. Podle stránky sumava.cz se rybník stal svědkem mnoha událostí, které mu daly název. Potěš tedy Pánbůh. Radomyšl je jinak hodně zajímavé místo se starým osídlením kontinuálním minimálně od 11. století. Počátkem 13. století patřilo mocným Bavorům ze Strakonic, kteří tu založili johanitskou kurii, tedy zastoupení bychom asi dnes řekli. Víme, že jako johanité je označován Řád maltézských rytířů, původně založený jako Řád špitálu sv. Jana v Jeruzalémě, tedy v dobách křižácké expanze do Levanty. Do Čech johanité přicházejí za vlády Vladislava II. První komenda vzniká v polovině 12. století u paty pražského Juditina mostu, v místech dnešního kostela Panny Marie pod řetězem. Další pak ve Strakonicích, Horažďovicích, Manětíně, Českém Dubu, Žitavě. Strakonice se časem stávají jejich hlavním sídlem. V Radomyšli můžeme spatřit jejich osmicípý bílý kříž v červeném poli  na více místech. Bavorové nakonec přenechali rytířům celou Radomyšl, a to v roce 1339. Johanitům pak patřila úctyhodných 500 let do roku 1848. Z doby rozkvětu za Bavorů tu zůstaly románské základy obce a především kostel sv. Martina, architektonicky zajímavá stavba s jádrem z 12. století, které bylo obestavěno gotickými bočními loděmi. Kostel pak byl upravován i v baroku a dodnes je to velice působivá stavba. Proti kostelu stojí v zahradě barokní fara a areál doplňuje barokní kostnice na bývalém hřbitově. Genius loci. Škoda jen, že dnes je Radomyšl hodně ospalé městečko, kde ve všední dny vaří jen do 13:30 a kde se dlouho nezdržíte.

 

Zejména, když vyrážíte na zpáteční cestu k autu do Oseka, ale tentokrát už zmiňovanou horní cestou, která se od Vraždy a přejezdu zvedá ke kostelu sv. Jana Křtitele se hřbitovem. Cesta je lemována kapličkami křížové cesty, které nejen že jsou uzavíratelné, jak jsme se dočetli, ale i uzavřené, jak jsme se přesvědčili. Zřejmě se otevírají jen za organizovaných procesí. Cesta lemovaná lipami vede ke kostelu. Zděný kostelík obklopený pěti kapličkami s poustevnou a spojený se vsí dřevěnou křížovou cestou zde postavil pravděpodobně v 50. letech 16. století radomyšlský farář Mikuláš Křížek, člen řádu a od roku 1570 převor strakonického konventu. Hřbitov je datovaný kolem let 1780-1790. Při kostelíku se nacházel pramen s léčivou vodou, která sem přitahovala poutníky nejen v době svátku Jana Křtitele. Protože však rostla i obliba poutí, stará svatyně prostorově nedostačovala a byla již velice sešlá, přikročil velkopřevor maltézského řádu hrabě Gundacker Poppo z Dietrichsteinu roku 1733 k rozsáhlé barokní přestavbě či přesněji výstavbě zcela nového kostela. Plány vytvořil italský architekt Giuseppe Bartolomeo Scotti, realizaci stavby prováděl jeho zeť a příslušník významné stavitelské rodiny Anselmo Lurago. Giuseppe Bartolomeo Scotti je autorem některých zajímavých barokních staveb, například pražských paláců, Colloredo - Mansfeldského a Kolowratského, kde dnes sídlí velvyslanectví USA a Itálie. Velkopřevor Dietrichstein se však dostavby již nedočkal, neboť zemřel o rok dříve. Dnes kostel slouží především jako poutní a hřbitovní, duchovní správu zde vykonává duchovní ze Sedlice. Kvůli výjimečné akustice se v kostele konají koncerty a byla zde nahrávána hudba Antonia Vivaldiho. Také se tu točila nějaká pohádka od Trošky, ale to já nemůžu říct. Kostel je malebný ze všech stran, je to opravdu nádherná, přitom vlastně velmi jednoduchá stavba.

O necelý kilometr dál leží u cesty ve stínu smrků malý hřbitov obehnaný nízkou hřbitovní zdí s brankou. Je to hřbitov sloužící židům z širokého okolí a zejména židovské obci v Oseku. Židé žili v Oseku určitě už v druhé polovině 17. století. Kde pohřbívali, to nevím. Tento hřbitov byl založen někdy před rokem 1853. To už vlastně byla místní obec na ústupu, podobně jako většina menších venkovských židovských komunit, protože po uvolnění feudálních pravidel se mnoho židů stěhuje do větších měst. V průběhu 80. let 19. století v důsledku prudkého poklesu počtu členů osecká židovská náboženská obec zaniká a její majetek byl roku 1887 prodán majiteli panství rytíři Daubkovi. Roku 1910 se tu už nikdo k židovskému náboženství nehlásil. Ale ještě malý Franz Kafka tady určitě prázdniny trávil, protože odtud pocházeli jeho prarodiče a tady se narodil jeho otec, Hermann Kafka, který patřil právě k té generaci, která se vzmohla a zakládala podniky a obchody ve větších městech. Kafka se nakonec, jak víme, usadil v Praze. Franziho dědeček byl v Oseku šochetem - košer řezníkem, tedy velmi důležitou osobou obce. Oba prarodiče Franze Kafky jsou na tomto hřbitově pochováni. Náhrobků se tu celkem dochovalo třicet sedm. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1905. Hřbitůvek jako dlaň. Od něj cesta spadá do Oseka a za chvíli už hladová výprava hledá vietnamské bistro pod strakonickým hradem, kdysi sídlem mocných velkopřevorů johanitských...