Prosekat se do Libně (přes dva hřbitovy a tři pivovary)

Průzkum části severních území Prahy byl cílem našeho výletu na konci dubna. Za krásného jarního počasí byly našimi cíly pražské čtvrtě Prosek a Libeň, oba hřbitovy k těmto bývalým samostatným obcím, a tři pivovary, které se tu dají navštívit. Naši výpravu jsme po přesunu kolejovými vozidly započali na stanici metra C s jasným názvem - Prosek. Náš průsek směrem k Libni jsme mohli zahájit.

Stanice metra leží uprostřed nejmodernější části Proseku, kterou je kancelářský komplex Prosek Point. Ale jen o pár desítek metrů dál se nachází oáza klidu a pokoje - prosecký hřbitov. Dříve, než jsme se dostali k nejstarší historii této pražské čtvrti, nahlédli jsme do historie novější, neboť tento hřbitov byl založen až někdy koncem 19. století.

Standardní hřbitov s centrálním křížem a pěknými měšťanskými i prostými proletářskými hroby je díky hojnému počtu stromů velice příjemným místem, poklidným a chladivým. Vstřebávali jsme procházením po hřbitově rychlý přesun ze Slaného až sem. K vidění byly náhrobky secesní, prvorepublikové i poválečné. Lidé a jejich osudy. Jména a příjmení.

 

Osvěženi pokračovali jsme k další osvěžovně. V komplexu veřejných budov někdy z konce socialistické éry sídlí mimo jiné i restaurace Školička, jejíž součástí je minipivovar Beznoska. Restaurace podává celou škálu piv tohoto minipivovaru, zároveň nabízí příjemné posezení uvnitř i venku na zahrádce. Ke svačině jsme dali výbornou česnečku a tlačenku podávanou nakrájenou ve skle, kterou jsme zapíjeli výborným pivem. Velice jsme si na všem pochutnali. Již v těchto chvílích jsme považovali výlet za vydařený.

Cesta nás dál vedla ulicí Nad Krocínkou, kde jsme obdivovali skvělé vily a vilky. Směřovali jsme do Starého Proseku a k nejvýznamnější místní památce. Zde, kde rozlehlá pláň spadá prudce do údolí potoka Rokytky, nestála zřejmě ani nijak významná osada, když tubyl vystavěn románský kostel sv. Václava. Je otázkou, proč zrovna zde, čím bylo toto místo významné. Ve světle dnešního chápání dob počátků křesťanství u nás by bylo přirozené, kdyby tento kostel stál na místě staršího kultu. Pověst mu přisoudila založení na základě snu, ve kterém se knížeti Boleslavovi II. zjevil jeho strýc a přikázal kostel vystavěti. Samotná postava sv. Václava je diskutabilní a o době prvních takzvaných Přemyslovců stále mnoho nevíme. Starý Prosek je tvořen dnes revitalizovanou návsí, velice pěknou, z kopečka spadající, s barokními sochami a výhledem do kotliny. Nad ní ve vrchu stojí fara a kostel. Kostel je opravdu skvělý, i když jsme nemohli až k němu, neboť branka byla zamčena. 

Od kostela jsem se vrátili na náves a pokračovali k terasám nad údolím Rokytky okolo fukcionalistické budovy školy. Cesta nás vedla příměstským lesíkem okolo Proseckých skal. Tato přírodní památka je tvořena odhalenými pískovcovými stěnami vytvořenými ve spodní křídě. V četných lomech se zde těžil pískovec. Těžbou písku vzniknul systém umělých podzemních chodeb. V dobách, kdy nebylo běžné mít vlastní bydlení a na okrajích průmyslových čtvrtí stály dělnické kolonie, které bychom dnes označili za slumy, se dokonce v těchto jeskyních i bydlelo.  

Větší část Proseckých skal se nachází už na katastru Libně, což možná ani prosečtí nevědí. Z lesíka jsme vyšli po několika stech metrech do libeňské ulice Na Stráži. Ulice je plná skvělých vil z různých období. Na dolním rohu se nachází objekt Vavroušovy vily. Alois Vavrouš a syn byla prosperující architektonická a stavitelská firma sídlící v této klasicizující honosné vile z roku 1940. Kromě realizací např. v Mostě, Teplicích nebo Liberci stojí za zmínku funkcionalistická Fischerova vila v Jilemnici. Poslední významnou stavbu firma realizovala v roce 1947 v Bardejově. Hotel Republika je dnes bohužel v dezolátním stavu. Ne tak Vavroušova vila v Libni!

Sešli jsme na křižovatku pod Bulovkou. Název nemocnice byl převzat z bývalé usedlosti, jejímž majitelem byl v 18. století měšťan jménem František Bulla. Na konci 19. století chátrající usedlost koupila libeňská obec a zřídila zde chudobinec. V letech 1913 - 1915 byly budovy zbořeny a vystavěn zde infekční pavilon, který se stal základem budoucí nemocnice. Budovy nemocnice jsme pak viděli v krátkém stoupání k libeňskému hřbitovu. Zámeček, který je vidět na Bulovkou, není Bulovkou, ale Vychovatelnou, tedy vlastně Rokoskou. Původně opět zemědělská usedlost byla přestavěna na rokokový zámeček, který později sloužil jako vychovatelna i chudobinec. V areálu nemocnice se trochu ztrácí. Přímo na ulici Bulovka pod nemocnicí se nachází pivovar Bulovka. Však už byl také čas svlažit hrdlo. Restaurace Bulovka s pivovarem nás úplně neuchvátily, ale také úplně neurazily. Pivo se nechalo vypít a lehce ošuntělý interiér evokoval atmosféru britského pubu na hodně zapadlém venkově. 

Libeňský hřbitov byl založen v 70. letech 19. století a dnes je to opravdu skvělé místo, které má přesně takový ten lehce divoký a neupravený šmrnc, který dodává hřbitovům tu pravou atmosféru. Je tu pochováno mnoho významných a vážených libeňských měšťanů a také pár zajímavých osob, jako je třeba básník Karel Hlaváček, který zde naladil svou violu opravdu nejhlouběji. Jeho hrob jsme ale nenašli. 

A pak už jsme scházeli do Libně. Podle Bohumila Hrabala se v Libni nazývá kde co, tady je to základní škola, pod kterou se schází po Korábských schodech okolo parku Pod Korábem. Dříve zde stávala usedlost Košinka. Park byl plný kvetoucích stromů a relaxujích lidí. Spodní část parku ohraničuje železniční trať od Balabenky do Holešovic. Podchodem se dostanete do samého centra Libně.

Tady se nachází administrativní budovy úřadu městské části, ale také dvě významné secesní budovy od architekta Emila Králíčka. Tento architekt je autorem mnoha významných secesních a kubistických staveb, jako třeba jediné kubistické lucerny na světě, kubistického domu Diamant, kubistické kaple na Žižkově a mnoha secesních vil a domů. A také kostela sv. Vojtěcha a libeňské sokolovny. Kostel sv. Vojtěcha je dřevěný a postaven byl v letech 1904 - 1905. Je to naprosto unikátní stavba, původně stavěná jako provizorium. Více připomíná lidové kostely z východní Evropy než typické secesní stavby. Takovou je vedlejší sokolovna. Dokážete si dnes představit, že se staví sportovní hala s takhle zdobeným průčelím?

Jinak Libeň jsou hlavně činžáky. Ty v okolí Zenklovy ulice nebo okolo betonového koryta Rokytky. Skvělé prvorepublikové činžáky.

Do cíle naší cesty jsme museli překonat dopravně exponovaný úsek. Podejít dvě železniční tratě a nízkým průlezem podél Rokytky i hlavní silnici, abychom dosáhli kýženého třetího pivovaru. Zde se naše cesta uzavřela. Pivovar Kilián je nový, funguje od loňského roku a v názvu opět objevíme reminiscenci na Bohumila Hrabala. Kdo uhodne jakou? Nebýt masy lidí, která se veselila u stánků před pivovarem v rámci akcí okolo svátku Čarodějnic, tak by se tu sedělo opravdu moc příjemně. U piva jsme každopádně ohodnotili výlet jako vydařený a zvládli jsme i závěrečnou cestu kolejovými vozidly domů.