Nejkrásnější růže kvetou v Sobotce na hřbitově....

Slova básníka Fráni Šrámka pocházejí z korespodence s jeho přítelkyní a později manželkou Miloslavou Hrdličkovou-Šrámkovou (a byl tak nazván i literární pořád na stanici Vltava), ale soboteckému hřbitovu se místní rodák věnoval i ve své básnické tvorbě. Není divu. Hřbitov umístěný do svahu vedle vršku se zámečkem Humprechtem patří k těm nejmalebnějším, které jsem kdy viděl. Založen byl roku 1858 a z druhé poloviny 19. století tu najdeme mnoho pěkných náhrobků anebo také památníček vojákům z rakousko . pruské války roku 1866. V roce 1912 byl založen hřbitov nový a roku 1947 urnový háj. Starý hřbitov zdobí centrální kříž, nový hřbitov pomník rodáků jinde pohřbených z roku 1927 od architekta Pavla Janáka s medailony od sochaře Karla Pokorného (mimo jiné autora známých pomníků jako třeba pomník Sbratření v Praze u Hlavního nádraží nebo pomník obětem důlního neštěstí v Oseku). Pomníky obětem první světové války a padlým rudoarmějcům jsou dílem sochaře Václava Hlavatého, místního rodáka, který je zde na hřbitově také pohřben v rodinném hrobě.



 


 

Václav Hlavatý je také autorem prostého pomníku Fráni Šrámka a jeho ženy i nedaleko stojící stély s básníkovými verši. Ale řešení hrobu významného českého lyrika nás nijak neuchvátilo. Šrámek není jediným básníkem zde ležícím. Pohřben je tu Václav Šolc, romantický básník z poloviny 19. století, "skřivan rodné hroudy," jak se o něm můžeme dočíst v publikaci Sobotecký hřbitov od Karola Bílka a Josefa Jindry. Z dalších osobností můžeme jmenovat třeba politika a národohospodáře Jindřicha Gustava Maštálku, přírodovědce Karla Samšiňáka, etnografa a básníkova jmenovce (nebo spíš příbuzného) Václava Šolce, dramatika Oldřicha Daňka, legionáře generála Josefa Picka a řadu méně známých místních literátů a vůbec veřejně činných osob.



 







 

Mnoho dalších náhrobků nás zaujalo při poklidném procházení soboteckým hřbitovem. Drobná díla sepulklární architektury, zajímavé osoby, nevšední příjmení. Ukažme si jich ještě pár a rozlučme se klasickým citátem z náhrobku rodiny Ortovy: Když umřeš, než umřeš, neumřeš, až umřeš.









Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Imploze aneb Až na konec času

Obrázek
 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher
Další informace

V Budyšíně, městě věží

Obrázek
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I. K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy. Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Stře
Další informace

Přechod Píseckých hor

Obrázek
Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek.  Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami
Další informace