Tisíc a jeden pohled na Humprecht

Sobotka je město, které má rád každý, kdo v něm někdy byl. Město, které je považované za malebné, příjemné a přátelské. Ikonický pohled na věž zámečku Humprecht zná i ten, kdo jen projíždí okolo po silnici I/16 (která mimochodem Sobotku přímo spojuje se Slaným). Sobotka by podle všeho měla být pojmenovaná podle sobotních trhů, ale vesnice tohoto jména existovala asi dlouho před tím, než se tu začaly konat trhy. Tak kdo ví, jak to bylo. Každopádně v okolí Sobotky je dost názvů, které by mohly být staršího původu než středověkého, tedy českého nebo německého. Tento kraj, celý Český ráj i Pojizeří byl kdysi osídlen Kelty i lidmi doby bronzové ještě před nimi. Laténská svatyně u Markvartic, hradiště Semín pod Troskami, hora Veliš u Jičína (srovnej Velíz na Křivoklátsku) a všechny ty názvy: Bousov, Libuň, Libáň, Libošovice, Dobšín, Lochov, Nepřívěc, Kdánice, Zajakury... Svědkové dávných, zapomenutých časů, které jsou ale pořád v krajině něčím přítomné. Jak je možné, že Sobotka, kde nežije ani dva a půl tisíce obyvatel, je tak přitažlivá? Jak to, že odtud pochází tolik výjimečných lidí? Lékaři, vědci, básníci. Genius loci je v Sobotce silně přítomen. A taky ten Humprecht že? 

Mimochodem, tenhle cihlový labyrint je také výjimečné dílo. Dům pod půlměsícem (v originále La casa sotto la luna) byl odhalen v říjnu 1991. Je jedním ze čtyř částí projektu italského umělce Claudia Parmiggianiho. Jedná se o čtyři architektonické konstrukce z neomítaných cihel, které jsou situovány v různých částech evropsko - středomořského prostoru. Sobotka je nejsevernější z těchto míst. Zbývající tři části se nachází v Itálii, Egyptě a ve Francii. Jedná se o dílo, které nelze nikdy uvidět celé najednou. Jeho smysl vidí Parmiggiani v pouti v prostoru a čase, kterou je třeba podniknout ke všem čtyřem stavbám. Jak to že takové dílo stojí zrovna v Sobotce?

Ve svém centru se Sobotka tváří jako běžné maloměsto s hezkou radnicí, Šrámkovým domem, podloubím a sloupem uprostřed. Škoda, že je zavřená pivnice U Járy Pospíšila, lidově zvaná Moskva. ta měla taky výrazný genius loci.

Dominantou samotného města je nádherný pozdně gotický chrám sv. Máří Magdalény, který tvoří se sousední farou malebné zákoutí za náměstím. Věž kostela je vidět odevšad z města, protože v Sobotce nejsou žádné moderní výškové budovy.

Na svých předměstích je Sobotka plná roubenek a starých chalup, dnes už mnohde citlivě rekonstruovaných, což ještě před nějakými patnácti dvaceti lety vidět nebylo. Roubené chalupy a malebná zákoutí jsou k vidění opravdu jen pár kroků od náměstí, ale nejhezčí místa jsou asi na cestě na Nové město, okolo náměstíčka se sochou sv. Anny. Známý je Šolcův statek, kde jsme tentokrát nebyli, ale roubených úlovků jsme měli i tak dostatek. A samozřejmě i s výhledy na Humprecht...

K Humprechtu se musí trochu do kopečka, ale žádný strašný výšlap to není, zvláště pokud to vezmete okolo hřbitova a máte průběžně další a další výhledy. Než dojdete k zámku, můžete potkat třeba koně převlečeného za zebru...

Humprecht se aktuálně opravuje, ale prohlídky v jednom patře se stále provádějí a za krátkou návštěvu a za příspěvek na opravy to stojí. Humprecht se jmenuje po svém staviteli hraběti Černínovi, který byl dědicem obrovských majetků a tento zámeček vystavěl čistě pro svou potěchu vlastně jako loveckou chatu. Zámeček nebyl určen k trvalému osídlení, ale ke krátkým návštěvám, při kterých se Humprecht Černín bavil s přáteli, lovili daňky v oboře, pak je nechali rožnit, probíhala hostina, vše končilo určitě pijatykami a nezřízeným chováním. Zámek Humprecht měl pak další a další osudy, ale dnes patří městu Sobotka a může plnit svou ikonickou úlohu, kdy z velké dálky zve k návštěvě svou věžičkou zakončenou půlměsícem.

Návštěvu Sobotky jsme zakončili prohlídkou některých zajímavých staveb z období první republiky. Opět mě fascinuje, jak významní architekti zanechali svou stopu v tak malém a zdánlivě bezvýznamném městečku. V budově Městské spořitelny z roku 1935 od Jindřicha Freiwalda sídlí dnes městský úřad. Na průčelí je zdobená sochami, které představují těžký průmysl, spořivost, textilní průmysl a zemědělství. Jejich autorem  je Josef Bezemek. Před budovou stojí bronzová busta českého malíře Václava Špály od akademického sochaře Vladimíra Preclíka. Dnes sídlí spořitelna v další zajímavé budově, původní Okresní hospodářské záložně. Skvělá puristická stavba z roku 1929 je dílem architekta Františka Jandy, který působil zejména v Poděbradech a Mladé Boleslavi a je také autorem známých vodárenských věží v Poděbradech a Kolíně. Před spořitelnou stojí pomník básníka Václava Šolce s reliéfem od Stanislava Suchardy. Naproti spořitelně stojí Okresní dům z roku 1910 od dalšího známého architekta Františka Kavalíra ve stylu pozdní secese. A za touto budovou ještě stojí sokolovna od Oldřicha Lisky z roku 1929! Ale já byl snad líný popoběhnout těch pár kroků nebo co...

Celkovým pohledem na město od soboteckého hřbitova se se Sobotkou loučíme. Město, které vás nenechá lhostejným, které vás chytí za srdce nebo ve vás vyvolá aspoň nějakou emoci, zájem, zalíbení....A také touhu se vrátit, zase se projít uličkami okolo roubenek, vyhlížet věž Humprechtu za každým rohem a dát si zmrzlinu v cukrárně na náměstí. Tak tedy brzy na shledanou, Sobotko!