Přes aluviální nivy až po hanspaulské vily

Divoká Šárka a údolí Šáreckého potoka je velmi zajímavá část Prahy, dalo by se říct, že naprosto výjimečná, neboť na území málokterého hlavního města najdeme divoké soutěsky podobné právě těm šáreckým. Pro Slaňáky jde o velice výhodně umístěnou lokalitu, ke které se dá dostat během necelé půlhodinky autobusem ze Slaného, přejít silnici a za objektem restaurace McDonald sejít do údolí. To, co většinou z celé Šárky vidíme, je 363 mnm vysoký vrchol Džbán, který je zároveň akropolí rozsáhlého hradiště.

Trojdílné hradiště o rozloze čtvrt kilometru čtverečního zde obývali lidé eneolitické kultury řivnáčské, lidé doby bronzové i železné a naposledy pravděpodobně ti sami lidé, kteří ovládali Pražskou kotlinu v posledních třech staletích prvního tisíciletí našeho letopočtu. Což byli pravděpodobně Slované, těžko říct, jestli si říkali Češi, ale právě zřejmě z jejich středu vzešel rod, kterému jsme začali říkat Přemyslovci. 

Samotné slovo Šárka je na jedné z informačních cedulí vysvětlováno původem ve slově šerý. Tento nesmyslný blábol si tak přečte dost lidí, ale ono je to vlastně jedno. Šárka je přitom velmi staré slovo nejasného původu, je dost možné, že je reliktem jazyků doby bronzové, a také, že je vzdáleně příbuzné se slovem sierra. Hned pod hradištěm se potok a cesta vedle něj noří mezi strmé buližníkové skály.

Šáreckým je potok nazýván až poté, co opouští vodní nádrž Džbán. Do té doby jde o potok Litovický. Ten pramení v polích nad Chýní, protéká Hostivicí, pod dálniční křižovatkou vtéká do Ruzyně, teče pod oborou Hvězda, napájí Libocký rybník, mezi hotelem Krystal a autobusovým terminálem na Veleslavíně podtéká Evropskou třídu a uzavírá svou kapitolu ve vodní nádrži Džbán. Šárecký potok pak pokračuje svým specifickým údolím, kterým právě procházíme, a věnuje své vody matce Vltavě přímo pod kopcem Baba. Celková délka obou částí potoka je něco přes 21 kilometrů. Díky dostatku vody ostatně Šárecký potok působil při naší vycházce jako docela slušná říčka. Pod soutěskou, která se začala formovat potoční erozí v době proterozoika, protéká koupalištěm, které má i díky tomu parádně studenou vodu i v horkých letních dnech.

Za skalním výběžkem zvaným Dívčí skok potok své tempo trochu zklidní a v části zvané Tichá Šárka poklidně meandruje v aluviálních nivách. Stále jsme na území hlavního města Prahy a sledujeme, jak se ráz krajiny rychle mění. 

Okolo bývalých usedlostí Vizerka a Velká Pachmanka míří potok k osadě Jenerálka, kde se poprvé od Evropské ulice konfrontuje s městskou zástavbou. Jenerálka je také přírodní památka a skalní suk nad soutokem Šáreckého a Kruteckého potoka. Ve skále je vyhloubena štola, která připomíná pokusy o těžbu rud v tomto skalním objektu. Osada Jenerálka leží při Horoměřické silnici, pradávné cestě směřující z Prahy na sever. Nejvýznamnější budovou je zámeček Jenerálka, po němž se celá osada jmenuje. Původně zde byl hospodářský dvůr, přestavěný v období klasicismu, ale vlastně se neví kým a proč. Jméno má od slova generál, protože tu prý v 18.století sídlil rakouský generální štáb. Ale to se vlastně také neví. V roce 1922 byl zámek upraven architektem Milanem Babuškou a sloužil jako domov vysloužilých legionářů. Za protektorátu zámek zabavili nacisté a po atentátu na Heydricha tu zřídili dětský domov s tvrdým režimem pro děti rodičů popravených anebo uvězněných. Na konci války tu chtěl protektor Frank dát dohromady loutkovou vládu z vězněných českých politiků. Nezdařilo se a zámek byl osvobozen. V době socialismu tady sídlil závod Tesla a zámek chátral. Po roce 1989 objekt zakoupili baptisté, opravili ho a využívají ke svým baptistickým účelům. 

Na Jenerálce najdeme ještě jednu zajímavou stavbu. Je jí kostel sv. Jana Nepomuckého zvaný V trníčku. Stojí na vršku (ulice kolem něj se jmenuje K Vršíčku) nad cestou a původně zde byl založen roku 1680 morový hřbitov. Po dalším moru roku 1713 byl hřbitov rozšířen a vystavěn tento kostelík. Socha sv. Jana Nepomuckého zde prý stála ještě před výstavbou kostela a tedy i před svatořečením tohoto mučedníka z doby panování Václava IV.  Hřbitov byl zrušen koncem 19. století a kostel nevyužíván. Dnes je opraven a slouží svému účelu. Žigulíka stojícího v ulici pod kostelem jsem nemohl nevyfotit, i když s příběhem nijak nesouvisí.

Ještě jednou jsme se vrátili k Šáreckému potoku. A to podél potoka Nebušického, který se pod Jenerálkou do Šáreckého vlévá. Po mostě nad Dubovým mlýnem jsme pak definitivně údolí Šáreckého potoka opustili, zamávali kostelu sv. Matěje, který byl na můj mobil přece jen dost daleko, a prudkým stoupáním (70 m na 660 m), jediným za celou naši procházku jsme vyfuněli k bývalé usedlosti Zlatnice, za níž už se tyčila hradba hanspaulských vil. 

Oblast Hanspaulky je pravým rájem pro milovníky meziválečné architektury. Pojďme si představit několik objektů, které jsme cestou potkali. 

Na kraji ulice Na Pahoubce (která byla nazvaná podle bývalé vinice zvané původně Pauhovka podle apelačního rady Zikmunda Pauhofa a jeho syna Václava Maxmiliána, kteří byli jejími majiteli v letech 1664-1673) stojí dvě skvělé funkcionalistické vily. První byla postavena roku 1933 podle projektu Antonína Mendla, vynikajícího českého architekta, který je podepsán například pod Výzkumným ústavem cukrovarnickým v Praze na Ořechovce, Tylovým domem v Poličce, sokolovnou v Křivoklátě a několika podobně skvělými domy jako je tento Na Pahoubce. Druhá vila je z roku 1930 a byla postavena podle projektu Josefa Fuchse, autora funkcionalistických vil, ve spolupráci s Oldřichem Tylem také Veletržního paláce anebo stadionu Štvanice.

V horní části ulice Na Hanspaulce, přerušené objektem socialistického občanského vybavení, najdeme stavbu novoklasicistního rodinného domu dle projektu Josefa Pelikána ze srpna 1927. Dům se stal známým v období komunistické normalizace, kdy zde sídlil hostinec U Tyšerů, známý pod zkratkovým slovem Houtyš, ve kterém se scházela nonkonformní společnost, ze které vzešly známé osobnosti české hudební scény jako třeba Ivan Hlas, Petar Introvič, bratři Tesaříkové, ale i mladší muzikanti, třeba ze skupiny Tata Bojs.

Z ulice Na Hanspaulce s širokým travanatým pruhem uprostřed, která se svažuje na východ směrem do Dejvic, je výhled na údolí Vltavy s Trojským mostem, ale nás zajímaly především další zdejší budovy.

Výstavní vila z počátku třicátých let je dílem architekta Františka Nejdla, který tvořil spíše školní objekty a je také známý jako tvůrce nových, poválečných Lidic.

 

Na Hanspaulce najdeme i budovu novoklasicistní budovy školy podle projektu Aloise Dryáka z října 1929. Alois Dryák je pro nás, Slaňáky zajímavý jako rodák z nedalekých Olšan, které jsou dnes částí obce Brandýsek. Je známý svými projekty Odborového domu Na Perštýně, budovy Radiopaláce na Vinohradech, Velkého strahovského stadionu anebo budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. O vile, kterou vidíme nad školou, se mi nepodařilo nic zjistit.

Nejvíce se nám ale líbila vila postavená podle návrhu Josefa Karla Říhy z prosince 1933. Břečťanem obrostlý hranol dýchal romantickou omšelostí. Josef Karel Říha je další český architekt, který tvořil v meziválečném i poválečném období. Mezi jeho nejznámnější projekty patří Krematorium Motol z 50. let. Dům na Hanspaulce byl postaven v roce 1934.

Náš výlet se chýlil ke konci. Odbočili jsme z Hanspaulky, abychom mohli sejít na Evropskou třídu. Před námi se na chvíli objevil Petřín s rozhlednou a pak jsme prudce scházeli dolů uličkou Na Karlovce. Vzpomněli jsme si na týden staré nezvladatelné náledí a byli jsme rádi za na prosinec nezvykle teplé počasí. V polovině svahu jsme procházeli kolem rozlehlé budovy. Byla to usedlost Karlovka, postavená v roce 1861 pro Karla Grafa z Ortenberka na části pozemků usedlostí Hercovka a Vlčovka. Dnes tu sídlí Ústav experimentální botaniky. Představil jsem si Adélu a další možné plody zdejší práce.

Sešli jsme do ulice Na Vlčovce, kde se nachází klidné sídliště z 50. let 20. století, prošli ulicí Mydlářka, prohlédli si fukcionalistické činžáky, které jsme sto tisíckrát viděli z autobusu z Evropské z druhé strany a zakončili náš skoro desetikilometrový výlet na tramvajové zastávce pojmenované po indickém básníkovi Rabíndranáthu Thákurovi pohledem na Benešovo státní reálné gymnázium, poslední skvělou funkcionalistickou stavbu tohoto výletu, postavenou v letech 1936 - 1938 podle projektu Evžena Linharta. Výborné pivo v Automatu Matuška na Hradčanské bylo lahodnou třešničkou na tomto výletním dortíku.