Ohrady bez koní, princ bez piva

Výlet, jehož hlavním cílem byla ohrada s koňmi Przewalského, kteří už dva roky spásají trávu na pražském Děvíně, a jehož zakončení mělo proběhnout ve známé máničkovské hospodě U Prince Miroslava, začal vlastně přestupem z vlaku na vlak ve stanici Praha Zličín. Dopravu ze Zličína přes Cibulku a Pražský Semmering totiž provozuje Klub železničních cestovatelů historickými vlaky. Z motoráčku jsme vystoupili na zastávce Žvahov.



Prohlédli jsme si hlubočepský hřbitov s mnoha zajímavými náhrobky. Podél hřbitovní zdi jsme se pak vyšplhali úzkou stezkou na děvínskou plošinu. Před námi se otevřely skvělé výhledy na údolí Vltavy, pankráckou pláň a jižní část Prahy.







Uprostřed pláně byl v roce 2021 vybudován výběh pro koně Przewalského. Divocí koně zde spásají travní porost, čímž by měli napomoci k návratu původních společenstev rostlin a živočichů. Výběh má rozlohu necelých 20 ha a koně se zrovna v době naší návštěvy pohybovali někde na druhé straně. Takže nepomohl ani dalekohled, který jsem výjimečně nezapomněl. Koně jsme neviděli a šli jsme tedy dál. Dívčím hradům, jak se také této planině říká, vévodí vodárenská věž z roku 1977 od známého architekta Karla Hubáčka. Tvoří perfektní kompozici s moderními budovami na Pankráci.



V severním svahu kopce byl v roce 1896 založen hřbitov pro Radlice. Má nevšední trojúhelníkový tvar a rozlohu 37 arů. Nalezají se tu necelé čtyři stovky hrobů a hrobek, některé velmi zajímavé. 





Pak už jsme mířili nejkratší cestou do Radlic na pivo k princi Miroslavovi. Cestou jsme minuli několik zajímavých budov. Speciální školu pro děti neslyšící a s vadami sluchu založil v roce 1926 Karel Výmola, lékař, který péči o sluchově postižené věnoval celý život. Okolo moderní budovy Louvre z roku 2008 jsme sešli do srdce Radlic. Minuli jsme i moderní objekt patřící Dopravnímu podniku. Nad námi se vypínal Paví vrch.





Hospoda U Prince Miroslava leží v bloku pěkných prvorepublikových činžáků nedaleko křižovatky Radlická - Laurová v ulici K Vodojemu. Člověk by se neměl na nic těšit a to se i tentokrát projevilo jako pravdivé rčení. V 16 hodin, kdy se mělo otvírat, se na dveřích objevila cedulka: Dnes od 17h. Malé zklamání, ale museli jsme vymyslet rychlou náhradu, protože jsme už měli hlad a žízeň. Rozhodli jsme se přesunout do Liboce, odkud jsme měli blízko na náš autobus do Slaného. Výlet bez koní a prince Miroslava jsme tedy zakončili na stanici metra Radlická. 








Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Imploze aneb Až na konec času

Obrázek
 " Imploze je opakem exploze. Je to jev, při kterém se těleso, objekt nebo hmota zbortí do vlastního objemu, nebo je jeho strukturální integrita porušena vyšším tlakem prostředí, ve kterém se nachází." (Wikipedia) Implosions je druhé studiové album Stephana Micuse. Stephan Micus je německý hudebník, multiinstrumentalista, ročník 1953, který od 70. let 20. století nahrává spoustu alb. Jeho doménou je takzvaná new age hudba, spojující folklorní vlivy ze všech možných kultur celého světa i moderní elektronickou hudbu s duchovními naukami, alternativními druhy léčení, jogínskými praktikami a tak dále a tak podobně. Stephan Micus, který vydává svou hudbu už 45 let, patří mezi světové hudební hvězdy. U nás moc známý není, jen mezi fajnšmekry, kteří v 90. letech propadli kouzlu hledání nových duchovních cest a k Micusově hudbě se dostali přirozenou cestou. Implosions je tak staré album, že původně vyšlo pouze na LP. Je tedy rozděleno na dvě strany. První stranu alba zaujímá nádher
Další informace

V Budyšíně, městě věží

Obrázek
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I. K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy. Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Stře
Další informace

Přechod Píseckých hor

Obrázek
Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek.  Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami
Další informace