Napříč Kunraticemi

Kunratice jsou pražská čvrť na jihovýchodním okraji města, ale až do roku 1968 byly samostatnou obcí. Dnes tu žije okolo 10 tisíc obyvatel. Kunratice jsou poprvé zmiňovány na konci 13. století a jejich pojmenování pochází zřejmě od jména Konrád, ve středověku u nás oblíbeném. Mezi všemi svými sousedy jsou obcí nejvýstavnější. Najdeme tu zámek s přilehlým parkem, krásný barokní kostel, hřbitov a novou radnici. Na druhé straně Kunratického potoka stojí na kopci zřícenina Nového hradu, známého jako Kunratický hrádek, který nechal postavit král Václav IV., aby tu při lovu a pitkách mohl zapomenout na vážné státnické starosti. Přes hrádek ale naše cesta nevedla. 

Brána nás zve do kunratického zámeckého parku, ale naše cesta začala na hranici Libuše a Písnice. Není nad to, než putovat se zkušeným lokálním průvodcem. V areálu vietnamského obchodního městečka Sapa se hbitě proplétal mezi davy, aby našel tu pravou restauraci, kde jsme dostali tu nejlepší kachnu. Po vydatném obědě a krátké prohlídce vedla naše cesta nejprve podél Sapy. Za plotem jsme si mohli prohlédnout bývalou administrativní budovu libušských drůbežáren. Pokračovali jsme ulicí U Rakovky, ale nepodařilo se mi zjistit, co byla ta Rakovka.

Přes Vídeňskou ulici, bývalou hlavní výpadovku na Benešov, jsme prošli v místech osady Betáň a zájezdního hostince Na Betáni, který tu údajně stál už v dobách Václava IV. Těžko říct, jestli je to pravda, ale každopádně v 21. století je zavřený. Tady jsme vešli do těch pravých Kunratic a kolem budov pivovaru Muflon jsme dorazili k zámeckému parku. Tady můžeme chvíli posedět na lavičce a něco si povědět o zámku, okolo kterého jsme nešli. Zámek vznikl ze starší středověké tvrze zmiňované ve 14. století, jež byla později v renesanci a baroku přestavována. Roku 1688 byl na místě vystavěn raně barokní zámek. V roce 1721 Kunratice získal Jan Arnošt von Goltz, příslušník rozvětveného šlechtického rodu původem z Polska. Pokud si řekneme jméno rodu počeštěně - Golč, hned jsme doma v Golčově Jeníkově. Jan Arnošt byl ovšem z jiné větve.  Za jeho života došlo k další přestavbě, jejímž pravděpodobným autorem je Václav Špaček, žák Františka Maxmiliána Kaňky. Další úpravy následovaly v 19. století a tak to šlo dále, až do roku 1945, kdy zámek zkonfiskoval stát. Současnost zámku mi není známa. My jsme se na lavičce v parku bavili o slovech nehorázný a horázný.

Po přiměřené pauze došli jsme do centra obce. Tomu vévodí nádherný barokní kostel sv. Jakuba Většího. Pojmenován tak byl proto, že leží na jedné z poutních cest ke sv. Jakubovi do Compostelly. Starší gotický kostel byl přestavěn ve 30. letech 18. století. Podle návrhu F.M. Kaňky ho mohl postavit Václav Špaček nebo Thomas Haffenecker, stavitel i jiných významných sakrálních staveb zejména podle návrhů svých slavnějších kolegů. Na jižní straně od kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého ze stejné doby jako barokní přestavba kostela, na straně severní pomník legionářům a vojínům padlým v první světové válce. 

Na druhé straně náměstí stojí nová radnice. Obec si ji nechala postavit v roce 2006 podle projektu současného pražského architekta Jana Šabarta. Budova dříve sloužila jako bytový dům nebo mateřská školka, ale úplně původně to byla stodola. Čas stodol je v Kunraticích dávno pryč, mezi lety 2005 a 2015 tu došlo k bouřlivému stavebnímu rozvoji a počet obyvatel se ztrojnásobil. 

V Kunraticích je i hřbitov, což taky není ve zdejším okolí samozřejmost, takže tu pohřbívají své zesnulé například i obyvatelé Libuše. Hřbitov byl založen v klidné části obce na počátku 20. století, když přestal kapacitně vyhovovat starý hřbitov u kostela. Můžeme tady tak sledovat poměrně slušnou úroveň sepulklární architektury napříč 20. stoletím. Najdeme tu hrobku šlechtické rodiny Korb - Weidenheimů, hroby místních významných rodin, ať už statkářů, mlynářů nebo chovatelů drůbeže. Je tu pochován i herec Ilja Prachař, což jsem při návštěvě nevěděl, jinak bych po jeho hrobu zapátral. Součástí hřbitova je i oddělení s urnovým hájem.

Sešli jsme do údolí Kunratického potoka. Zde stávaly mlýny. Bartůňkův mlýn u Dolního rybníka poprvé zmiňovaný v 18. století. V 19. století tu byla zřízena výletní restaurace. Na počátku 50. let byl mlýn ukraden státem jeho majitelům, stále rodině Bartůňkově a adaptován pro potřeby školní družiny. Do rukou rodiny, která mlýn vlastní od roku 1841, se vrátil po restituci na počátku devadesátých let. Horní mlýn u Horního rybníka neboli Verneráku je poprvé zmiňován na samém konci 18. století. V roce 1930 mlýn koupil Jan Verner, podle nějž je pojmenován. Ale už o dva roky později byla majitelem rodina Dytrychova, kerá ho vlastnila až do vyvlastnění v roce 1961. Poté zde fyziologický ústav ČSAV zřídil mísírnu biologických krmiv. V roce 1971 byly budovy poškozeny povodní a následně celý objekt přebudován na bytový dům. Mezi oběma mlýny se jde malebnou cestou podél potoka. 

Pomalu se blížil závěr naší cesty. Od potoka jsme podél jeho malého přítoku vystoupali na pláň na severovýchodní okraj Kunratic. Tady jsme prošli okolo pravděpodobně bývalé hájenky Na Jelenách a před námi se už tyčila panelová zástavba. Vysokoškolské koleje nazvané podle českých řek Vltava, Blanice a Otava, za nimi konec Kunratic, hraniční ulice U Kunratického lesa a za ní paneláky patřící už k Chodovu. A na křižovatce náš cíl, pivovar Spojovna, kde jsme se občerstvili výborným pivem a jídlem a odměnili se tak za cestu v náročném studeném počasí.