Přechod Píseckých hor

Více než 20 let držel jsem záměr dojít z Písku do malé osady Pařezí, která leží pod masivem Vysokého Kamýku na příhodném rozhraní luk rybničné pánve a lesa ke Kamýku se zvedajícímu. Aby trasa byla opravdu poctivá, bylo by třeba dojít z Písku až do Albrechtic nad Vltavou, z nich překonat Vysoký Kamýk a sejít přímo do Pařezí. Ale naprostá absence občerstvení činí tuto trasu v letních vedrech nemožnou. Zvolil jsem trasu přes Jarník a Velký Mehelník do Tálína, kde měla být otevřená hospoda. A nakonec také byla, což jsme řádně využili, a já z toho šoku nepořídil v Tálíně ani jednu fotku. Tam odtud cesta vede pod horami přes malebnou krajinu luk, rybníků a malých vísek. 

Většina lidí, se kterými jsem o nich mluvil, neměla o Píseckých horách ani ponětí. Geomorfologicky jde o část Táborské vrchoviny, táhnou se od Písku k Vltavě směrem na Týn a jejich nejvyššími vrcholy jsou Velký Mehelník a Velký Kamýk s výškou okolo 630 mnm.  Naše výprava začala v Písku malým nákupem, procházkou pod hradbami na nábřeží Otavy a příjemným posezením v kavárně s čepovaným pivem z nedalekého pivovárku Hulvát. Na dohled jsme měli ikonický starý most a naše výprava příjemně začínala nastavováním společné atmosféry.

Abychom se posílili před cestou, přesunuli jsme se do Palackého sadů do známé písecké restaurace. Po jídle jsme vyrazili. Cesta vedla zprvu píseckými ulicemi Žižkovou a Rokycanovou s mnoha pěknými domy, následně se za vlakovou tratí na Tábor začala zvedat do kopce. Zpočátku vše vypadá jako příměstská procházka, po pravé ruce jsme dokonce minuli soustavu čtyř rybníků, ale v lese za osadou U Vodáka začala stezka prudce stoupat a my jsme v parném odpoledni ztěžka oddechovali. 

 

Celá oblast Píseckých hor v části nad Pískem je poznamenána správou a přítomností píseckých lesníků. Místní lesnická škola má dlouhou tradici, byla založena na konci 19. století. Pod vrcholem Jarníku jsme našli svah posetý menhiry. Jsou to památníky lesnických dnů z různých let. V horní části je zajímavý kruhový památník. Místo se nazývá Lesnický Slavín a byl původně i vyhlídkou, ze které kdysi prezident Beneš hleděl na věrné mu město. Dnes by již Edvard Beneš nic neviděl, i kdyby měřil dva metry, stromy ve vzorné péči lesníků přerostly přes výhled. A pak již konec utrpení, Jarník s vysílačem a rozhlednou dobyt! Kolega Picín měl ještě sílu vyběhnout na rozhlednu, já a kolegyně Lída jsme si to nechali na příště. Ale vyhlídka byla určitě skvělá, jak kolega potvrdil.

Nijak zvlášť jsme se na Jarníku nezdržovali a pokračovali jsme dál. Na Mehelník jsme měli čtyři kilometry. Museli jsme nejprve 130 výškových metrů sestoupit a pak zase 160 nastoupat. S odpočinkem nejprve u Nového rybníka, kde se rojila hovada po desítkách, a pak ještě pod vrcholem na místě se zvláštním názvem Velká Brašna, jsme nakonec dosáhli vrcholu Velkého Mehelníku ve výšce 633 mnm. Byli jsme rádi, i když i tady se našli malí tyrani v podobě komárů, a byli jsme i rádi za to, že dva mladí chlapci s batohy, žlutými igelitkami v rukou a hrajícím repráčkem nakonec zvolili jiné místo k přespání. Bylo vlastně brzy, osm večer, při jejich kondici mohli ujít ještě pět šest kilometrů. Naše výprava vzala zavděk připraveným ohništěm i  pohodlným přístřeškem k posezení a její členové se na Mehelníku cítili velice příjemně. Nakonec i lehký vánek odfoukl komáry, my jsme si opekli sýr halloumi, kterého kolegyně Lída vzala pro jistotu kilo a půl, abychom nestrádali, a přes velké teplo se nám podařilo strávit klidnou noc narušenou jen myšmi, které ohryzaly čokoládu s chilli kolegy Picína, jak ráno zjistil.

Ráno na Mehelníku bylo kouzelné. Slunce prosvítalo mezi větvemi stromů a ozařovalo skalky na vrcholu. Vše jsme si řádně prolezli. Už v 19. století zde proběhly nějaké archeologické nálezy a není příliš sporu o tom, že tato hora byla rituálním místem pro staré kultury, které oblast Písecka obývaly. Doba bronzová, doba halštatská. Mohylová pohřebiště v oblasti Píseckých hor, nedávno objevené žárové pohřebiště a další nálezy poukazují na bohatou dávnou historii tohoto kraje. Romantické pověsti vztahující se k vrcholu Mehelníku možná nesou ozvěny dávných rituálů zde prováděných, ale co se zde skutečně dělo před nějakými 3000 let, už asi nikdy nezjistíme. Příjemná ranní atmosféra nás vedla k protažení, snídani v přístřešku a několika zeměpisným kvízům na procvičení mozku. A protože jsme měli už jen zbytky vody, vyrazili jsme k sestupu z hor a k vyhledání občerstvovací stanice.

Sestoupili jsme necelé čtyři kilometry k rybníku Němec, malebně umístěnému v malém lesním údolí a pokračovali dále k okraji lesa. Zde leží vesnička Kukly, pěkně opravená, s rybníky a statky. Na druhé straně potoka leží nedávno objevené žárové pohřebiště z mladší doby bronzové. Pravděpodobně náleželo lidem knovízské kultury, jejíž rozšíření směrem k jihu nebylo pevně ohraničené. Pod Kuklemi jsme definitivně opustili Písecké hory, i když jsme je měli na dosah až do konce naší výpravy. Sešli jsme do Tálína, obce známé hlavně díky velkému rybníku, který se nahání ve zlidovělé písničce, která ale má své autory. Byla složena v druhé polovině 19. století, text napsal Martin Bláha z Maletic a hudbu složil Jan Procházka ze Žďáru, který leží od Tálína coby kamenem dohodil. A hlavně je v Tálíně hospoda s chlazenými nápoji a teplými jídly, což je v tomto kraji spíše vyjímkou. Využili jsme nabídky jak chlazených nápojů, tak teplých jídel a řádně si odpočinuli. Vzduch byl horký a nehybný. Čekalo nás ještě sedm kilometrů do dnešního cíle.

Z Tálína jsme pokračovali polňačkou směrem pod Nuzov. Na horním konci Nuzova je posezení pod lípou, kterého jsme chtěli využít ke krátkému odpočinku. Cesta přes louky byla příjemná, ale poslední kilometr přes Nuzov po asfaltce do vlastně mírného kopečka byl v odpoledním horku pekelný. Nuzov je dnes malá vesnička s deseti stálými obyvateli využívaná lufťáky k chalupaření, ale za časů Marie Terezie a jejích následovníků byla současná úzká afaltka vesnicí procházející císařskou silnicí, ve vsi byla mejtovna a tři zájezdní hostince. Zašlá sláva, a to ani nemusíme být v Sudetech. Pod lípou, která už brzy vyvrátí při ní stojící křížek, jsme nakonec skutečně poseděli a chvíli chladli. 

Následující úsek patřil k těm nejkrásnějším. Louky porostlé řebříčkem a dalšími květinami, rybníky, malebná vesnička Nová Ves a lípa pod bývalou školou s výhledem do kraje. Pak už jen kousek přes les a došli jsme do Pařezí. Odměnou za vítězství se nám stal dlouho zapomenutý, ale krásně chladný tonik, který jsme nalezli v chalupě a který v nás zmizel za několik vteřin. Pak jsme odpočívali a polévali se vodou nabranou konví na špagátě ve studni, protože zlobilo čerpadlo. Večer jsme opékali halloumi, kterého už bylo jen okolo kila a chystali bychom se ke spánku, ale lesní hovada vystřídali luční komáři, v nehybném vzduchu se jich rojily desítky, ne - li stovky. Ke spánku jsme tak všichni tři postupně zalezli do chalupy a unaveni cestou a hlavně horkem spali jsme dlouho do rána. 

Třetí den výpravy nás čekala už jen něco přes pět kilometrů dlouhá cesta do Protivína. Vede přes pánev s několika rybníky a je to opět velice krásná trasa, místy působící až trochu kýčovitě, asi jako obrázky na rybářských kalendářích z Třeboňska. Jediný zádrhel, padlý strom u Nového rybníka, jsme překonali a kolem Švarcenberského rybníka jsme stoupali přes poslední kopeček k Protivínu. Zatáhlo se a začalo profukovat, takže se šlo dobře a nabrali jsme snad poprvé za tři dny dobré tempo. V Protivíně jsme přešli Blanici s výhledem na zámek a na náměstí s raně barokním kostelem sv. Alžběty jsme měli hotovo. Schodili jsme batohy u kavárny a začali do sebe ládovat chlazené nápoje. Před bouřkou, která se zformovala z onoho zatažení, jsme prchli dovnitř, dali si kávičku před cestou a brzy po dešti jsme vyrazili pohodlným autobusem do Prahy, kde jsme naši expedici Přechod Píseckých hor označili za úspěšnou a zároveň ukončenou.