Minice i Mikovice aneb výlet do Kralup

Mikovice jsou tam, kde je vlaková stanice Kralupy nad Vltavou - předměstí. Dříve se i Mikovice jmenovala, ale to Kralupy nad Vltavou - předměstí vypadá zřejmě honosněji. Většinou tu nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Naše výprava tady ale vystoupila. O Mikovicích toho moc neřeknu, ale od nádraží se musí do vsi vyjít do kopečka a už tehdy můžete zjistit, jestli náhodou není na výlet příliš horko. U křižovatky silnice od nádraží a hlavní na Velké Přílepy, od které se zanedlouho ještě oddělí silnice na Zákolany, stojí barokní sloup, místně zvaný štátue. Sousoší se skládá ze sochy Panny Marie Bolestné na trojbokém sloupu a soch tří světic, sv. Terezie, sv. Anny a sv. Kateřiny. Jeho Vznik pravděpodobně souvisí s morovou epidemií v letech 1713 - 1715. Původně byl umístěn uprostřed dnešní křižovatky, ale bourala do něj auta, tak ho po rekonstrukci raději dali na vršíček nad silnicí. Ona taky ta náves se sloupem vypadala trochu jinak, jak dokládá fotografie ze stránky mistopis.eu. 

Za Zákolanským potokem a tratí na Zákolany a Kladno jsou už Minice. Tady stojí kostel sv. Jakuba Většího. Původně gotická stavba byla barokně i novorenesančně upravována, ale pořád se jedná o nejstarší památku Kralup a byl to jediný kostel v Kralupech až do samého konce 19. století. Proti kostelu přes silnici stojí fara, kde působil farář Jirsík, zakladatel tradice poutí na Řípu. Kdo ho dnes zná?

Konečně jsme se zbavili silnice s nepříjemným provozem i v sobotu odpoledne a pokračovali jsme uličkami nad kostelem. Tady odtud se jeví Minice jako zajímavá a hlavně opravdu stará ves. Mezi domy se dá projít na hřbitov na vršku. Bylo vedro a kopeček nás zmohl. Naštěstí na pěkném a úhledném hřbitově poskytovalo stín množství vzrostlých stromů.

Druhou brankou jsme vyšli do poklidné čtvrti rodinných domů. Hlavní část výstavby probíhala zřejmě v 70. a 80. letech 20. století, ale našly se tu i úplně nové domy. Na samém okraji Minic stála ještě jedna řada domů, ale ta už tak pěkně nevypadala.

Konečně jsme překonali stoupání a začali klesat dolů k městu. Další případné cíle jsme nechali na mírnější počasí a zamířili jsme přes koleje okolo podniku Barvy - Laky s pěknou vrátnicí do Pivotéky u Chameleona, která je domovským podnikem minipivovaru Chmeloun. Chmeloun, chameleoun, lenochodoun a medojedoun, každopádně jsem za celý svůj život, jakože jezdím do Kralup nebo přes Kralupy celý svůj život, nepil v Kralupech dobré pivo, až do této horké soboty v srpnu 2023, kdy jsem navštívil výše zmíněnou pivotéku. Úleva byla obrovská. Projeli jsme portfolio a dali si nakládaný hermelín. Náhle bylo zde v Kralupech nad Vltavou dobře. 

Stíny se začaly prodlužovat, když jsme vyrazili směrem k nádraží, a krásně osvítily budovu synagogy z roku 1873 i budovu sokolovny z roku 1893, ve které dlouhá léta sokolové provozovali kino, ale kdeže ty časy jsou, dnes má na provoz budovy vydělat casino.... Nemůžu nezmínit budovu telefonní ústředny, která je projektem známého českého architekta Václava Aulického. V Husově ulici vedoucí k nádraží stojí zajímavá budova spořitelny od architekta Antonína Karbana, který ji navrhl ve 40. letech 20. století. A pak už nádraží a známá socha Prométhea od sochaře Ladislava Martínka, která je ovšem lidově přezdívaná Mrzák. Prošli jsme pod Mrzákem, našli vlak a šťastně jsme dojeli z výletu domů.