Vánoční procházka z Pohořelce na Národní

Vánoční procházka na sv. Štěpána měla čtyři základní cíle. Betlém v kostele na Loretánském náměstí, hospoda U Černého vola, zapálení svíčky u Filozofické fakulty a pivo U Medvídků. Cestu jsme zahájili na Pohořelci, kam se nám podařilo dostat bez použití metra po trase Divoká Šárka - Vypich. Okolo Černínského paláce jsme došli na Loretánské náměstí.

Proslulý betlém s figurami v životní velikosti se nenalézá v areálu Lorety, nýbrž v Kostele Panny Marie Královny andělů, který patří ke kapucínskému klášteru, nejstaršímu v Čechách. Stojí na spodní straně náměstí a je to poměrně nenápadný kostelík ze začátku 17. století, nestandardně orientovaný s oltářem obráceným k severu. Betlém, který je tu vystavován ve vánočním čase, pochází ze 2. čtvrtiny 18. století. Inspirován byl pravděpodobně  neapolskými betlémy. Obsahuje celkem 48 figur (32 lidských a 16 zvířecích) v životní či téměř životní velikosti. Významnější postavy mají ruce a hlavy řezány ze dřeva a polychromovány, těla tvoří tenká dřevěná kostra potažená slámou a papírovinou, oděná kašírovanými polychromovanými textiliemi.Kromě betlému nás zaujal oltář se soškou Panny Marie v boční kapli, ke které se váže zajímavá legenda. 

Přímo nad Loretánským náměstím se nachází dům U Černého vola, ve kterém sídlí legendární stejnojmenný hostinec. Má dlouhou tradicí, poprvé tu byla provozována hostinská činnost už před polovinou 18. století, od roku 1872 začíná nejslavnější éra hospody, scházeli se tu spisovatelé, politici, malíři, známá jména, často slavné osobnosti. Po druhé světové válce hospoda dočasně zanikla, ale od poloviny 60. let, kdy došlo k rekonstrukci, která vtiskla hospodě dnešní podobu, nastalo další slavné období. Hostinec U Černého vola si zachovává svoji tvář a nepřizpůsobuje se okolním trendům a podbízení turistům. Já jsem v něm opravdu dlouhá léta nebyl, takže jsem se docela těšil. Dali jsme si černého kozla, zavináče a nakládaný romadúr a vstřebávali atmosféru. Trochu tam táhlo, ale zklamaní jsme rozhodně nebyli, hlavně jídelním lístkem, na kterém najdeme pochutiny, které z většiny hospod už vymizely, matjesy, zavináče, opékanou sekanou nebo párky....

Pokračovali jsme směrem k Hradu. Na Hradčanském náměstí jsme potkali jednotku Hradní stráže, ana míří do kasáren. Žánrový obrázek. Stejně jako veterán, který vozí turisty, před Toskánským palácem. Před Hradem i na jeho nádvořích byly davy lidí, dalo se to prý čekat, já vím, ale i tak to trochu život otráví. Taky nemáte šanci se podívat do sv. Víta, protože před vstupem se táhne asi stometrová fronta a vlastně ani nechcete být uvnitř s tolika lidmi. Do Zlaté uličky se dá dostat pouze na vstupenku, která platí na prohlídku celého Hradu v ceně 250 Kč. Dál nemělo smysl se tam zdržovat. Po Starých zámeckých schodech jsme sestoupili na Klárov a objevili retro WC za rohem k Opyši. 

Na Klárově jsem si vyfotil rekonstruovanou Zengerovu transformační stanici elektrických podniků. Byla postavena v letech 1930 - 1932 podle projektu architekta Viléma Kvasničky. Pojmenována byla po Václavu Zengerovi, českém fyzikovi a rektoru České techniky na přelomu 19. a 20. století. Dnes po rekonstrukci slouží jako sídlo galerie Kunsthalle Praha. V ulici U Železné lávky jsem se vyhnuli lidem a ještě si prohlédli zajímavé detaily secesních domů v ulici stojících. Vltavu jsme přešli po Mánesově mostě a zapálili svíčku na místě nedávné tragedie...

Obešli jsme budovu Filozofické fakulty a já se zbavil látkové tašky přes rameno, ve které jsem nesl svíčku a která mi celou dobu, co jsem ji nesl, sjížděla z ramene a překážela při fotografování. Bohužel vzal jsem s sebou tak velkou svíčku, že se nevešla do kapsy. Strčil jsem tašku sbalenou do kapsy s velkou úlevou a s radostí mohl pokračovat v procházce. Zaujal mě reliéf paní s rybami na secesním domě v Žatecké ulici, ďábel na vchodem jiného domu v této ulici a také dům, na kterém se podílel Josip Plečnik.

Ponořili jsme se do uliček Starého města a volili ty z nich, kde jsme víděli málo lidí. Tak jsme došli ke kostelu sv. Jiljí a vešli dovnitř. Nádherný kostel s atmosférou byl vystavěn už ve 14. století na místě ještě staršího kostela. Interiér byl barokně upraven a my jsme tu strávili klidnou chvilku vzdáleni od ruchu města. Prohlédli jsme si moc pěkné jesličky, nad kterými visí mariánský obraz, jehož autorem je Emanuel Dítě, slánský rodák, malíř a v druhé polovině 19. století známý pražský fotograf.

Pak už jsme mířili k Medvídkům lačni odpočinku. Ještě jsme nakoukli k Betlémské kapli a usedli v hospodě U Medvídků, která sídlí v domě, který byl už na počátku 17. století přestavěn z původního gotického domu na dům s pivovarem. Tady se nám líbí a sedí příjemně. Místní pivo preferujeme před Budvarem a vždy si vybereme i z jídelního lístku, třeba našlehaný pivní sýr. Napsali jsme tu pohled, který jsme koupili v kostele na Hradčanech, a lípli na něj známku, která mi zbyla v peněžence z cesty na Slovensko. Doufáme, že pohled dojde i se slovenskou známkou. Schránku jsme našli na Uhelném trhu. Otvíral se před námi další prostor k prozkoumání, ale my jsme svůj výlet pomalu směřovali ke konci. Okolo zajímavého středověkého kostela sv. Martina ve zdi, který byl původně vestavěn do staroměstských hradeb jsme došli na Národní třídu. Tady jsem si ještě vyfotil palác Chicago, funkcionalistický skvost od architektů Jaroslava Polívky, který proslul poválečnou spoluprací s Frankem Lloydem Wrightem, a Josefa Havlíčka, jednoho z vůdčích avantgardních architektů, který je známý svým Všeobecným penzijním ústavem na Žižkově nebo rozdělovskými věžáky na Kladně. Budovu paláce Chicago nechal postavit Jindřich hrabě Kolowrat a v době svého vzniku, tedy 1927 - 1928 patřila k nejmoderněji vybaveným budovám v Praze. Na Národní třídě naše procházka končí. Ještě jsme ušli asi kilometr v prostorách metra, než jsem došli na to správné nástupiště, a tím jsme celkovou délku výletu protáhli na 5,5 kilometru.