Malebným Porokytím

Krajina na východ od Prahy je krajinou od pradávna kulturní. Příznivé podmínky k životu lákaly příslušníky mnoha etnických skupin, které po tisíciletí kočovaly Evropou. Ve dvacátem čtvrtém roce třetího milénia po narození proroka Nazaretského se do těchto míst vydala i naše malá výprava. To, čemu dnes říkáme "na východ od Prahy", jsou místa, která od té původní Prahy leží 15 až 20 kilometrů a která tvořila hranice toho nejstaršího přemyslovského panství. Aspoň tak se to dá předpokládat. Dnes tvoří východní hranici Prahy. Po ní jsme putovali od severu k jihu krajinou mírné zvlněnou a příjemně klidnou, kterou protéká říčka Rokytka v první polovině své skoro čtyřicetikilometrové pouti.

Naši pouť jsme začali v Běchovicích, které jsou známé konáním nejstaršího běžeckého závodu v Evropě Běchovice - Praha. Běhá se od roku 1897, je to silniční závod, měří něco přes 10 km, končí v Praze na Žižkově a čas vítěze se za těch necelých 130 let posunul z 39 minut na 28 minut. Závod připomíná památník, který vytvořil roku 1972 sochař František Radvan. V Běchovicích jsme se pak nijak nezdržovali, protože přes ně vede frekventovaná silnice na Kolín, a to nebylo to, co jsme od výletu čekali. U silnice stojí areál zájezdního hostince, který vznikl na přelomu 18. a 19. století, místní asi nejvíce historicky cenná budova. V parčíku za silnicí jsme si ještě se zájmem prohlédli pomník Mistru Janu Husovi od sochaře Josefa Víta z roku 1928. Pomník expresivní, dlužno říci. Postavy na podstavci mají výrazy odpovídající hektické a neklidné době předhusitské a sám Mistr zvedá paži v gestu, které by jen o pár let později připomínalo gesto jednoho německého pána v Rakousku narozeného.

 

 

Za Běchovicemi jsme sešli k Rokytce a poseděli u malé vodní nádrže Jalovka. Cesta pak vedla okolo říčky, která zde pěkně meandruje a vytváří malebná zákoutí. 

Přechod z katastru Běchovic do katastru Kolodějí se projevil nejprve vystoupáním do vrchu a posléze existencí naučné stezky, která se zabývá historií kola a kolářství. Ta nás dovedla až do Kolodějí. Tato obec, od roku 1974 část Prahy, si zachovává vesnický charakter a její počátky jsou spjaty se vznikem nové cesty na Moravu v první polovině 13. století a s brodem přes Rokytku na této cestě, který střežil hrad, později přestavěný na známý zámek. Zámek známý tím, že byl zámkem vládním. Po druhé světové válce ukradl československý stát zámek majitelům, inženýru Kumperovi, spolumajiteli známé továrny Walter v Jinonicích, a jeho rodině, kterou obvinil z kolaborace s okupanty. Stát pak využíval zámek i po roce 1989 a po vzniku České republiky a potomkům Antonína Kumpery ho vrátil až v roce 2009. Ti ho vzápětí prodali a dnes je v soukromých rukách. My jsme ale okolo zámku vůbec nešli a přes náves s rybníkem jsme došli do restaurace, kde jsme se skvěle naobědvali. Cesta pak byla trochu těžší, zvlášť, když nás čekal výstup na Kolodějskou vyhlídku. Okolo autobusové stanice, u které stojí pěkný klasicistní kostelík Povýšení svatého Kříže z počátku 19. století, a hřbitova jsme došli k vyvýšenině s parkem. Park Skála s vyhlídkou vznikl z revitalizované skládky, ale původně tam skutečně stála solitérní skála. Je to velmi pěkné místo na procházky pro místní i pro turisty. Výstup z parku na vyhlídku otevírá Trojmezní brána, dřevěná plastika z roku 2011 a od malíře a sochaře Jaroslava Eduarda Dvořák.

Dále nás čekalo jít po polních cestách lemovaných keři, velice příjemných. Počasí bylo horké, ale větrné a my jsme si odpočinuli v místě zvaném U tří kaštanů, ale dnes tam jsou kaštany jen dva. Skrz tunel z keřů a stromků pokračovali jsme dále ke Královicím. Absolvovali jsme několik milých setkání s lidmi a psy. 

 

Královice jsou také součást Prahy, ale stejně jako Koloděje si zachovaly vesnický charakter a v roce 1991 byly prohlášeny vesnickou památkovou zónou. Žije tu jen asi 300 obyvatel. Najdeme tu středověké památky od raně středověkého přemyslovského hradiště přes kostel sv. Markéty, který je sice doložen až ve 14. století, ale určitě nějak souvisí s existencí hradiště a zřejmě i původního místního kultovního místa, protože stojí na nejvyšším bodě pětihektarového hradiště. Okolo kostela se rozkládá malý hřbitov. Výraznou dominantou vsi je rekonstruovaná věž středověké tvrze, která vypadá, jako by ji sem někdo přesadil z hradu Karlštejn.

U fotbalového hřiště jsme definitivně opustili Rokytku a vymotali se z Královic. Po nepříliš zajímavých asfaltových cestách, naštěstí se zákazem vjezdu motorových vozidel (kromě vozidel VÚŽV, v čemž jsme rozluštili Výzkumný ústav živočišné výroby, ale žádné vozidlo VÚŽV v sobotu odpoledne nejelo...) jsme došli do cíle naší cesty, do Uhříněvsi. 

Uhříněves má bohatou historii a přestože se stala roku 1974 také součástí Prahy, tak na rozdíl od předchozích obcí šlo o skutečné město, a to od roku 1913. Dnes tu žije skoro 11 000 obyvatel. Rozvoj Uhříněvsi souvisí se stavbou železnice a vzniku průmyslu v druhé polovině 19. století. Nás tu přivítal pěkný barokní kostel Všech svatých z poloviny 18. století a také místní pivovar, který nabízí širokou škálu druhů vlastního piva a poměrně bohatý jídelní lístek. Spočinuli jsme, ale necítili jsme se tam úplně komfortně, přesunuli jsme se tedy o hodinu později o tři stovky metrů dále, minuli bývalou synagogu a zapadli do Lidového domu, kde jsme konečně důstojně zakončili vydařený výlet nad dobrým pivem z minipivovaru Holá řiť.