Češov a jeho valy a další zajímavá místa východního Kopidlnska

Celá oblast mezi Labem, Jizerou a Cidlinou zahrnující nedávné okresy Nymburk, Mladá Boleslav a Jičín je kulturně pradávná. V příjemně zvlněné krajině usidlovali se lidé starých kultur a mnoho stop zde zanechaly kultury doby halštatské a laténské, které souhrnně označujeme jako Kelty. Nedaleko městečka Kopidlna, které leží na jih od Jičína, jsme se byli podívat na obrovské valy pozůstalé z prastarého hradiště a při té příležitosti projeli pár vsí v okolí.

Češovské valy leží na mírné vyvýšenině nedaleko obce Češov asi tři kilometry východně od Kopidlna. Hradiště nebylo zcela dobře archeologicky prozkoumáno, přestože nějaké výzkumy zde proběhly, v šedesátých letech tu mimo jiné působil i náš slánský Václav Moucha. Nejvíce je pravděpodobné, že lokalita byla využívána už v době bronzové, kdy zde mohlo vzniknout první opěvnění, které bylo postupně vylepšováno a dostavováno až do vrcholné fáze v posledních staletích před naším letopočtem. Jde o opevnění s nejmohutnějšími valy, jaké se v Čechách zachovaly. Jsou vysoké až 12 m a při patě dosahují šířky až 55 m. Doplňovaly je příkopy, hluboké až 5 m, táhnoucí se při venkovních stranách valů a kdysi částečně vysekané ve skále. Bývaly zřejmě zavodňovány a podnes se v nich místy drží voda, i v horkém létě je v příkopech mokro. Valy kdysi tvořila hradební zeď z kamenů kladených na sucho, doplněná výrazným náspem s vnitřní trámovou konstrukcí. Hradiště mělo svou akropoli, samostatně opevněné prameniště a mohlo být lokálním centrem na stezce z nějakého významného centra v oblasti Českého ráje (Trosky?) podél Cidliny (jejíž název zřejmě souvisí se starým indoevropským kořenem seud, který znamená čistit, a ze kterého postupným vývojem vzniklo i české sloveso cídit, nezávisle na názvu řeky) k Žehuni, velkému laténskému hradišti nadregionálního významu. Hradiště pak bylo využíváno švédskými vojsky ve třicetileté válce a jako úkryt sloužilo lidem z okolních vsí za rakousko - pruské války v roce 1866. V současnosti je prostor hradiště porostlý hustým listnatým lesem. Dobře zachovaný je průchod bývalou severní branou, kde se valy také nejlépe fotí. Až k tomuto místu se dá dojet autem z jihozápadního okraje Češova. Zde také stojí pomník  myslivce Tomáše Svobody, který byl v červnu roku 1728 sťat pro svou protestantskou víru. Jeho tělo bylo po popravě spáleno a popel je údajně zakopán na popravišti na výšině nad Kopidlnem. Pohnutý osud Tomáše Svobody zachytil Alois Jirásek ve svém románu Temno. Pomník u vstupu do Češovských valů pochází z roku 1929. Kompletní informace o lokalitě najdete zde.

Asi dva kilometry na východ od Češova leží ves Volanice, kde nás při průjezdu zaujala honosná, ale poněkud zašlá budova s nepřehlédnutelným portálem s atlanty. Je to zámek, který byl postaven na místě původní tvrze v roce 1780 v pozdně barokním slohu. Původní podoba se prakticky dochovala dodnes. Atlantové byly použity ze zrušené jezuitské residence v nedaleké Sběři. Okolí zámku doplňovaly dříve hospodářské budovy, dnes zámek působí trochu osaměle naproti normalizační stavbě konzumu. 

Cestou zpět ke hlavní silnici jsme ve vesnici Kozojedy objevili velmi zajímavý a starý kostel. Je zasvěcen sv. Václavu, postavený zřejmě ve 14. století, a přestože byl přestavěn do současné podoby v roce 1689, zachoval si gotický charakter a je dokladem přetrvávání gotické tradice v Pocidliní. Kostel je výraznou krajinnou dominantou.  Okolo kostela se rozkládá velmi malebný venkovský hřbitov a v rohu hřbitova stojí dřevěná zvonice z počátku 17. století se zachovaným zvonem. Velice pěkné místo.

Necelé dva kilometry na jih od Kozojed leží obec Žlunice, ale ještě předtím na půli cesty z Kozojed stojí solitérní pěkný venkovský dům s pamětní deskou. Je to rodný dům malíře Václava Špály, který se tu narodil roku 1885. Špála patří k našim nejznámějším malířům první poloviny 20. století, tvořil ve stylu expresionismu a kubismu. Ve Žlunicích samotných stojí zajímavý kostel s růžovou fasádou. Je to kostel sv. Petra a Pavla, gotická stavba z 1. pol. 14. stol., později upravovaná, s dochovanými vitrážemi, zajímavá použitím cihelného materiálu, čímž se řadí k okruhu staveb ovlivněných ve výběru stavebního materiálu slezskou a polabskou architekturou (např. kostel sv. Jiljí v Nymburce). Současná podoba kostela je výsledkem oprav prováděných v 80. letech 20. století. 

Dva kilometry západně od Žlunic, na křižovatce silnic od Kopidlna a od Jičíněvsi leží Slavhostice. Za jednou zajímavou stavbou jsme se ale přesunuli necelého půl kilometru na sever, na místní hřbitov. Tady najdeme pravděpodobně poslední realizaci architekta Čeňka Musila, muže, který vtisknul svou věčnou podobu městu Jičín, kde bylo od počátku 20. let do začátku druhé světové války postaveno podle jeho návrhů množství veřejných i obytných budov. Zde na slavhostickém hřbitově stojí hřbitovní kaple z roku 1947. V tomtéž roce Čeněk Musil umírá ve věku pouhých 58 let. K osobě architekta Musila se ještě určitě dostanu v některém z dalších příspěvků.

V přehlídce zajímavých míst nedaleko Kopidlna chybí ještě typický barokní kostel. Najdeme ho na východním okraji obce Cholenice necelého jeden a půl kilometru od kopidlnského náměstí. Je to vlastně kaple, stavba menšího rozsahu a je zasvěcena sv. Markovi. Díky svému umístění je výraznou krajinnou dominantou. Byla postavena roku 1776 a kvůli sesuvům půdy se o sto let později téměř zhroutila. Roku 1891 byla opravena a zpevněna mohutnými piastry. Spolu s okolním hřbitovem se jedná o velice fotogenické místo s dalekým výhledem do kraje. Plni zážitků jsme se pak přesunuli k architektonické prohlídce Jičína, ovšem až po řádném občerstvení v místní restauraci. Věřím, že v tomto zajímavém a trochu opomíjeném a periferním kraji jsme nebyli naposled.