Procházka z Kavčích hor ke kostelu sv. Pankráce a k evangelickému sboru v Nuslích

Na Kavčích horách jsem se ocitl jako soutěžící ve vědomostní soutěži. Už předem jsem se těšil, jak si poté projdu část Prahy, kterou jsem měl absolutně neprozkoumanou - horní část Podolí a okolí kostela sv. Pankráce. V plánu bylo dojít do Nuslí, které jsou bohaté na restaurace, a někde si dát po televizním zápolení a procházce dobrý oběd. Jako prakticky každá pražská procházka skýtá i tento zhruba dvoukilometrový úsek řadu zajímavých míst, architektonické skvosty, sakrální, veřejné i soukromé stavby a zde nechybělo ani pohřebiště.

Procházku jsem tedy mohl zahájit, když jsem se přes neúplatné turnikety dostal ven z hlavní budovy České televize na Kavčích horách. I po desetiletích od výstavby moderně a vkusně působící budova s ikonickou a z daleka viditelnou (z blízka však neviditelnou) výškovou částí je dílem arch. Jiřího Holého z pražského Stavoprojektu. Zadání proběhlo a projekt byl vyhotoven už na přelomu 50. a 60. let, ale jak to v tehdejších dobách bylo běžné, výstavba se odkládala a projekt byl dokončen až po dalších deseti letech. 

Velice studené ráno vystřídalo dopolední příjemné počasí, mlha se rozpustila a já se ulicí Na Klaudiánce vydal k nedalekému hřbitovu. Cestou jsem minul jak sorelácký činžák z 50. let, tak asi o 20 let starší vilu Miladu. 

Hřbitov byl založen roku 1885 pro obce Podolí a Dvorce jako nový místo původního hřbitova u starého kostelíka sv. Michaela archanděla pod Vyšehradem. Podolský hřbitov byl poté roku 1912 rozšířen, jeho rozloha je 0,75 ha a nachází se zde 12 hrobek, přibližně 1200 hrobů, 250 urnových hrobů a v jihovýchodní části jedna novogotická kaplová hrobka. Ze známých lidí je tu pohřben například režisér Bořivoj Zeman (Dovolená s Andělem, Pyšná princezna, Šíleně smutná princezna atd.), ale jeho hrob jsem neviděl. Jsou tu samozřejmě hroby významných měšťanů podolské obce z dob dávno minulých. Zajímavý a fascinující příběh se skrývá za nenápadným hrobem opatřeným informační cedulí. Osud členů rodiny Linhartových, kteří za svou odbojovou činnost téměř všichni padli do rukou gestapa a zahynuli, se můžete dočíst zde. Velice příjemný, tak akorát velký, upravený a přehledný je podolský hřbitov. Klidná oáza uprostřed i tak klidné čtvrti.

Od hřbitova pokračoval jsem ulicí Lopateckou a měl jsem pocit, že jsem v nějakém zapadlém městě, navíc o půlnoci a ne v Praze před polednem ve všední den. Zde je naprostý klid a občasné projetí auta nijak neruší tuto vzácnou atmosféru míst, která se nacházejí vzdušnou čarou asi 700 m od rušné třídy 5. května. V Lopatecké ulici stojí také některé zajímavé domy. Vila houslového virtuosa Františka Hoffmanna v neoklasicistním kotěrovském duchu od architekta, fotografa a grafika Eduarda Hniličky z let 1923 - 1926. V meziválečné době patřil Hnilička k předním představitelům stylu art deco, až dospěl k funkcionalismu. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří rozsáhlý palác YMCA v Praze Na Poříčí. Houslista a člen slavného Českého kvarteta Karel Hoffmann žil ve vile až do své smrti. Nedávno byla  na fasádu umístěna plaketa vzpomínající na jeho osobu. Ob jeden dům dále zaujme stavba s výrazným štítem a půlkruhovým arkýřem. Je to vila z roku 1923 ve stylu art deco, jejímž autorem je architekt Antonín Mendl. Autor velkého množství kvalitních staveb z období první republiky je poněkud zapomenut a nemá ani svou stránku na Wikipedii. Jeho biografii a přehled jeho realizací najdete zde a také zde.Ve vile v Lopatecké ulici žila rodina Josefa Jiřičného, jehož dcera Eva měla tak možnost nasávat kvalitní architekturu od raného dětství. 

 

Lopatecká ulice, která se nachází na samém okraji plošiny nad údolím Vltavy, nabízí také některé zajímavé průhledy. Například na Podolskou vodárnu nebo baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. 

V ulici Na Dolinách, pod vrškem s kostelem sv. Pankráce, stojí povedený funkcionalistický nájemní dům od architekta Bertholda Schwarze. Autor mnoha kvalitních pražských realizací, včetně dalších činžovních domů v oblasti Pankráce, byl židovského původu a se svou ženou se jim podařilo vycestovat z čerstvě okupované republiky do Indie, kde jejich stopa mizí. Přes křižovatku od tohoto domu je na plošině za kostelem sportovní areál TJ Pankrác s halou ze 70. - 80. let 20. století.

Pražskou lokalitu Pankrác zná každý, jmenuje se tak stanice metra, jsou známé moderní výškové stavby vytvářející zdání velkoměstské city, věznice se jmenuje Pankrác. Ve 20. a 30. letech 20. století v původně nevýznamné vsi spojené na konci 19. století s Nuslemi začala probíhat intenzivní výstavba bloků velkých činžovních domů. Na to navázala výstavba sídlišť Pankrác I., II. a III. v šedesátých letech. Poté byla postavená budova televize a další moderní stavby. Přitom to vše se jmenuje podle nevelkého kostelíka sv. Pankráce, u kterého byl málokdo. Původně románská rotunda byla ve středověku přestavěna. Její současná podoba je barokní a pod vedením jezuitského řádu k ní došlo v roce 1650. Někdy v 17. století byla přistavěna i zvonice, která s kostelem vytváří malebnou kompozici. Kostel mnohokrát trpěl při válečných  nájezdech a obléháních Prahy. Přímo pod zvonicí vede tunel metra a její základy musí být zpevněny. Před kostelním areálem se rozkládá příjemný park, v jehož čele stojí pomník obětem 1. sv. války z roku 1925. 

 

Zbývalo vlastně už jen přejít magistrálu. Okolo zmíněných prvorepublikových činžáků a areálu středních škol od funkcionalistického architekta Ferdinanda Fencla dokončeného v roce 1941 jsem prošel podchodem pod ulicí 5. května. Průchod vyzdobený zřejmě aktivitami studentů přilehlého gymnázia nabízí také přehled zajímavých realizací uměleckých děl ve veřejném prostoru v blízkém i vzdálenějším okolí.

Před sebou jsem měl ulice Lounských a Žateckých. Snad vzpomínka na jejich účast v husitském povstání v Praze v 15. století. Činžáky někdy z konce 50. let a přísná budova Krajského velitelství Policie ČR. A za rohem poslední skvost. Evangelický sbor projektovali a roku 1934 realizovali bratři Bohumír a Ladislav Kozákové. Je to polyfunkční stavba s malou hranolovitou vížkou. Uvnitř se nachází chrámové prostory kostela, byt faráře, byt kostelníka, sály v suterénu a kolumbarium. Působí na svém místě přirozeně a přitom nepopírá své duchovní poslání, aniž by potřebovala vyčnívat. Nad duchovnem ale v mém případě převážila potřeba potravy fyzické. Přes náměstíčko s pěknými činžáky jsem se odebral do restaurace Na Paloučku, kde jsem si dopřál pořádný oběd jako odměnu za výkon v soutěži i za dojmy nabitou procházku.