narozky

Když je člověku 37, tak ho to může, ale nemusí inspirovat ke vzpomínání. Já jsem spíš vnímal ten den celej jako z nadhledu, abych pozoroval, co se děje.

V dětství byly nejlepším dárkem knížky, ale nejvíc si pamatuju, když jsem dostával poštovní známky. Celofánový balíček nebo obálka s razítkem Pofisu mě vždycky rozrušily na nejvyšší míru. Zdalipak bude v balíčku nějaká zajímavá africká nebo tichomořská země, velké a barevné známky některého z arabských emirátů nebo dokonce Jižní antarktická teritoria?

Pak si pamatuju na 15. narozky, to jsem domů pozval pár spolužáků. Byla to úplně slušná party, u nás se nikdy moc nepilo ani nekouřilo, tak nepřipadalo v úvahu, abysme se nějak ožírali...Ani by nás to nenapadlo. Natožpak abysme kouřili. Tenkrát ještě děti v patnácti letech tolik nekouřili.

Zlomovej zážitek se přihodil o mý narozeniny dvacátý. Šel jsem samozřejmě do hospody, na Hnátu, protože tenkrát jsem chodil pořád do hospody, a tam jsem řekl spolusedícím, že mám narozeniny. Během hodiny mi koupili asi šest nebo kolik panáků, už nevím. Bylo to hrozné. Když člověk takhle chlastá, sedí v hospodě a ožírá se kořalkama, tak je nejubožejší troska ve vesmíru. Natožpak v den, kdy se narodil.

Když mi bylo mezi 25 a 30 lety, tak jsem praktikoval tento způsob: Šel jsem někam sám posedět a dal jsem si jídlo. Nejlépe biftek. Po jídle jsem šel sám do baru, dal jsem si panáka a cigárko nebo doutníček. A celý večer jsem rozjímal nad životem. Pak jsem teprve šel třeba někam za kamarády na pivko.

V den svých 27. narozenin jsem dostal dopis od slečny Danielky, že nemůže jinak a vrací se ke svému bývalému. Koupil jsem víno a šel to zapít k Rádjovi a Janičce. Janička mi přála k narozeninám a byla překvapená, že vlastně zapíjím žal a neslavím. O rok později jsem pak byl Danielce a Karlovi na svatbě. Ale ne v den svých narozenin, nýbrž v den svých jmenin.

Po návratu do Slaného jsem na své 29. narozeniny poseděl s kamarády v čajovně. Petr Směšný mi dal boty. Už ani nevím, kde je vzal, ani jestli jsem je nosil.

Narozeniny třicáté jsem trávil meditací na Hájích se Standou Vostrovským, Lídou a její maminkou. To bylo asi nejnevšednější trávení narozenin. Stejně jsme pak šli na pivko.

Dnes jsem koukal, co to dělá. Bylo dobré, že jsem se vyspal. Už od rána byl venku opar, který za celý den nezmizel. Bylo přesně to počasí, které mě fascinuje a které má atmosféru filmů o životě v záhrobí. Nebo tu atmosféru, kterou by takové filmy měly mít. Nejlépe se takovou atmosféru podařilo vyjádřit Jakubu Arbesovi v Posledních dnech lidstva. Já takové počasí nazývám "napjatým bezčasím", ale toto byla taková příjemnější varianta. Každopádně jsem byl rád, že takové počasí dneska bylo.

Návštěva na oběd u mámy a setkání se ségrou už asi zůstanou stejné, dokud někdo z nás neumře. Řízečky, mazaná buchta, řeči o ničem. Vzhledem k tomu, že jsem si vlastně na dnešek dal docela dost práce, ani jsem se nikam nechystal. Navíc slečna Há trávila den u sebe doma, tak jsem zůstal sám.

Odpoledne jsem pracoval pro Obronu. Chystáme turnaje jak ve fotbale, tak v nohejbale. Poté jsem se zase věnoval svému čajovému byznysu. Posílal jsem aktualizace na web a vážil čaje. Pak jsem utíkal nakoupit. V příjemném podvečeru jsem oběhl jak Penismarket, tak Kaufland, a to vše za půl hodinky.

Doma jsem vybalil věci, nalil si víno a ochutnal kousek sýra. Pustil jsem si hokejovou extraligu a svému oblíbenému klubu věnoval kousek přízně. Cítil jsem se narozeninově a užíval si to. Můj oblíbený klub sice prohrál po bídném výkonu, ale já jsem odcházel sem k počítači s pocitem příjemně narozeninového dne. Nic zvláštního se navenek nestalo. Ty věci jsou uvnitř a já, starej kozel, ve svých 37 letech o těch věcech uvnitř už takovou potřebu psát nemám.