Nejlepší kafe mýho života

z krajin, které už mám za sebou

Načínal jsem už druhej měsíc v Dublinu, ale pořád jsem neměl práci. Z Čech jsem odjížděl úplně vysátej jak finančně tak psychicky. V Dublinu mě zatím živil kámoš Jirka Kytka, první slánskej čajovník. Já byl druhej a oba jsme skončili v Irsku. Tady jsem doufal, že se chytnu, ale platil jsem nováčkovskou daň. Hledal jsem asi práci na špatnejch místech, nezaregistroval jsem se do žádný agentury a navíc jsem irský angličtině fakt mizerně rozuměl. A ještě navíc to město bylo přeplněný Polákama, Číňanama, Italama a kdovíkým ještě. Denně jsem obcházel krámy a hospody a ptal se na práci. Nebo jsem jen tak coural Dublinem a pozoroval život. Když už i na technický správě města jsem musel vyplňovat třístránkovej dotazník jen proto, že jsem chtěl požádat o vozejk a koště, abych mohl zametat ulice, měl jsem toho dost. Začal jsem vyhlížet kandelábr, na kterým se oběsím.

Naštěstí se věci pohnuly jiným směrem. Jednou jsem dostal email od starýho kamaráda Honzy z Mimoně. Honza načínal druhej rok práce v Anglii a po těžkejch začátcích se chytnul v Manchesteru ve skladu cereálií a podobnejch nesmyslů. Suchá a relativně čistá práce. Právě on mi psal, že firma otevírá novej sklad v jiným městě a že bych tam mohl dostat místo. Konečně změna! Zadluženej až po uši jsem si ještě půjčil na letenku z Dublinu do Manchesteru.

A po dvou marnejch měsících v Dublinu, kde se mý dluhy zvětšily o dalších třicet tisíc, jsem vyměnil malej ostrov za velkej.

Letadlem letět přes Irský moře je skoro jako jet autobusem z Prahy do Slanýho. Ve vzduchu jste asi čtyřicet minut a už zase sedáte na zem. Promotal jsem se přes kontrolu a výdejnu zavazadel a našel cestu na vlakovou zastávku. Přesně tam na mě čekal Honza, John, jak jsme mu vždycky říkali. Přivítali jsme se.

"Tak pojedem," povídá John.

"Koupím si lístek," povídám já.

Pánovi v kase hlásím: "Warrington central single."

Pokladní mi rozumí, odpovídá, kolik lístek stojí, a já rozumím jemu. Nádhera. S lístkem v ruce se vracím k Johnovi. Do odjezdu deset minut.

"Johne, víš, co bych si dal? Pořádný, silný kafe."

John u stánku na peróně koupil kafe. Bylo vydatný a vlilo mi energii do žil. Za tejden už jsem byl na první šichtě a za sedm měsíců jsem se s úplně jinou náladou vracel domů. Pobyt v Anglii navždycky změnil můj život.