po karnewalowce

mimo jiné viděl jsem se na karnewalowce s mílou jarešů. ten velice osvěžil svou účastí osobní náladu mou i slečny há, které vyprávěl několik historek z našich společných zážitků. jedna z těch historek týkala se pobytu ve skotsku na sběru ovoce (sbírali jsme ze tří týdnů asi jen týden) na farmě u města inverness, které je známé nedalekým lochem ness. míla jarešů vyprávěl, jak jsme spolu byli pařit ve městě, on že se opil, já že jsem ho odtáhnul na farmu a pak se ještě vrátil někam do hospody. já se pokouším vybavit si, jak to doopravdy bylo a ukazujou se mi obrázky v hlavě.

nevybavuju si, že bych někoho někam táhnul, ale polní cesta mezi pastvinama se v noci v severním skotsku leskla jak stužka roztavenýho matnýho skla. nebe bylo plný hvězd a zvláštního šedého svitu dlouho k půlnoci. taky je pravda, že jsme se párkrát přiopili ve městě. vzpomínám si na večer, kdy jsme hráli s chlapíkama na trávníku fotbálek, já bos, pak ještě kulečník v hospodě a pak jsem zůstal sám ve městě a míla šel na farmu. ale to nebude ono. to jsem nikoho netáh a skončil jsem v baru academy, kam jsem původně šel s úplně opilým chlapíkem, kterej se s náma pár minut předtím seznámil přímo na ulici, jmenoval se izák. jeho ale do baru nepustili, páč byl dočista namol. uvnitř hrála kapela převzatý tvrdý písničky a všichni, kdo v baru byli, zrychlili konzumaci po prvním zazvonění.

ale mílova příhoda je z jindy. vzpomínám si na ty návraty po té matně lesklé cestě a nákupy v supermarketu giant, tedy obr, kde jsme z legrace a soutěživosti kradli minisýry v hodnotě asi půl libry, a připojili jsme se k tím k početnému češstvu, které počátkem devadesátých let doopravdy kradlo jak stračestvo, hlavně v rakousku a německu, kde visely cedulky, aby češi nekradli, o čemž všem se teď moc nemluví.

taky na cestu z hospody, kdy jsme se vozili na kladce na laně na dětském hřišti, ale to už byla docela tma, to nevím, jak dopadlo. ale je pravda, že jednou míla vytuh ve stanu z opilosti a já jsem se šel ještě cournout a sednout na jedno pivko do hostince. ale nepamatuju si, jak se jmenoval.

(pokusím se ho najít na mapách na internetu)

(bohužel zjišťuju, že nejsem schopen se zorientovat, na jakou stranu od města leží farma a tedy také ta hospoda. snad míla jarešů, jestli si to přečte, vzpomene si)

tam jsem seděl sám a psal básně z lásky k jedné dívce. omlouvá mne celoživotní potěšilost, kterou trpím. zatímco míla chrněl ve stanu. v modrém salónku, jak jsme mu říkali. složili jsme na to báseň:

dva muži v modrém salónku

a budoucnost je nejasná

smrt v jahodovém záhonku

a rána chladně bolestná

ještě si taky vzpomínám na staříka, kterej seděl na zídce u křižovatky, kde jsme koukali, kudy jít dál.

"are you lost?" zeptal se pěkně se škótskym akcentem. "áju loušt?" znělo to.

karnewalowka se i jinak vydařila. snad se o ní něco dočtete na stránkách obrony.