Má vůbec smysl se na něco ptát?

Březen je převážně zimním měsícem, přesto zima je už tak únavná, že svádí k úvahám spíše neveselým. Vůbec člověk - nádoba křehká - nechává se svádět těmi nejpřímějšími okolnostmi ke konečným úvahám typu "všechno je blbě", případně "všechno je dobře". Ranní mráz, odpolední mráz, večerní mráz, mrazivý vítr, který odhalí nedostatečnost vašeho oblečení během deseti minut, neskutečně otravné, několikrát denně opakované obouvání a zouvání zimních bot, navíc v zimním oblečení, páč málokdo si obléká boty hned po trenýrkách, pocit, že už to nikdy neskončí. Pak chtějte po někom veselí, jasnou mysl a pozitivní náhled na věc.

Oddalují se jarní úklidy. Vrstvy prachu skrývají poklady už dávno nechtěné. Musím vrátit brusle, neboť ani po dvaceti letech od posledního bruslení na led nestoupnu. Musím vrátit reprobedýnky, neboť už dávno jsem si koupil nové. Proč jsem si vzal od kamaráda z pozůstalosti balíček knih, když podobný balíček nečtených knih čeká na svůj ortel? Má vůbec smysl se na něco ptát, když únava vrcholí a když není, kdo by řekl odpověď obsahující hlavu i patu?

O spirále financí, jež směřuje hluboko do nitra galaxie se mi ani nechce psát. Jeden slabý měsíc vám způsobí oslabený druhý a ve třetím už na vás nezbyde nic. Ač nebyl jsem stvořen k neustálému přepočítávání korunek, neustále se hokynářské matematice musím věnovat. Dvacka tohle, pětka támhlencto, nula chcípá pod náporem nul.Má vůbec smysl ptát se po smyslu peněz a jejich vydělávání? Po letech v "procesu" naivní otázka.

Během zimy propadl jsem zvláštním závislostem. Jelikož tučním a tučnění nemohu se zbavit, tělo vyžaduje více a více tuků a cukrů. Během nejhlubších mrazů lednových a únorových navykl jsem si ve všední den večer otevřít si lahev černého piva. Většinou s kouskem sýra. Chuť na černé pivo vystřídala u mě obvyklou zimní chuť na červené víno. Z chutě stala se posedlost. S batůžkem na zádech v mrazivém večeru vyrážel jsem do kaufu dřív než zavřou pro dva černé žatce nebo pro náchodský stout. Hermelín ve slevě hodil se k tomu. Druhou závislost jsem si obnovil z dětství. Je to sladké mléko, v plechovce známé jako salko, v tubách jako pikao nebo jesenka. Říkám si, že jsou to divné závislosti, cukernaté, jak z deník brigit jonesové nebo tak něco.

Snad vyléčí mě ze všeho konečně jaro. A snad přijde opravdu koncem března, tak jak má. A jestli ne, tak nevím, jestli bude síla se na něco ještě ptát...