z duše smršť

Ve čtvrtek 20. května pořádala slánská knihovna další literární večer z cyklu věnovaného prvnímu opravdovému českému básníkovi Karlu Hynku Máchovi. Šéfdramaturg pořadu Básník Ticho tentokrát pozval vzdáleného potomka zakladatele slánské knihovny Františka Štecha z Českých Budějovic a jeho dva kolegy performery, z nichž dorazil jen jeden, Etien Levi. Performance byla velice zajímavá a František Štech se prezentoval velice příjemnými a pěknými poetickými záznamy svého prožívání. Celkově nás v malé galerii muzea bylo i s vystupujícími a pořadateli deset. Ptal jsem se sám sebe při pozdější diskusi v Ungeltu: "Proč nedorazili třeba gympláci? Vždyť ti mívají o poezii zájem nejvíc ze všech možných skupin obyvatelstva ve Slaném!"  Odpověď je nasnadě: "Protože z celého Slaného nepřišel/ nepřišla jediný/ jediná učitel/ učitelka českého jazyka a literatury!!! To je pak jasné jak facka, že pokud se mládežníci na nějakou akci nenavedou, tak nikdo z nich nepřijde. Je smutným faktem, ž...

Zamýšlel jsem se nad současným počasím. Nejprve jsem chtěl vyrazit do ulic a demonstrovat za zrušení sopek, které svými explozemi způsobují mraky a déšť. Pak jsem zase moudře pokyvoval hlavou a říkal: "To víte, ledoví muži...a pochcaná Žofka...mééé," a radostně jsem pomekával, jak to pěkně vychází. Čtyři dni po Žofii mě přechází humor. Je normální, aby 19.5. byla zima jak v márnici a zuřily povodně? Vzal jsem si na pomoc pranostiky. Staletá pozorování přírodních jevů mají stále co říci i v dnešní době, kdy nám vlastně hrozí jakési nejprve oteplování, teď globální zmatek. A za který si ještě navíc prý můžeme sami svinstvem, které produkujeme. Ačkoli to vypadá, že příroda si hmyzu včetně lidí příliš nevšímá a zesiluje svůj tlak na povrch planety, některé pranostiky sedí až neuvěřitelně přesně. Vyšla pranostika o sv. Jiřím a vylézajících hadech a škorpiónech. 24. 4. bylo opravdu teplo. A co květen? Z poctivého přečtení skoro stovky pranostik týkajících se květnu mi vyplývá, že: ...

Cože? Já?

(nedatováno) Na konci cesty tam v lese mezi dvěma stromy stíny se lepetaly v šírání ranním lelci věděl jsem

pro slečnu há Jen matné světlo uličních lamp lze tušit za bavlněnými roletami. My se noříme do pomalu plynoucích bílých mraků a ty řekneš: - Odplouvá vesmírná loď... A plujeme na jinou planetu a cestou nám mávají lelkové své tajemné pozdravy. Jiná planeta je plná příjemně hřejícího sluníčka, hladivého a osvěžujícího modrého moře a zvířátek, která se na nás smějí a povídají si s námi. Poleháváme na měkkoučké vrstvě přímořské vysoké trávy, která se pod námi lehounce vlní a nastavuje se nám do tvaru pohodlného lůžka. Přichází švihácký mjavenečník a ptá se nás, zdali si dáme kávu. A už se jeho kožíšek mění ve frak a sám mjavojed se napřimuje a opírá se o svůj dlouhý ohon jako klokan. Na drápech předních pacek má položený tácek s čokoládově vonícím nápojem. Mile se usmívá širokým dobráckým úsměvem a dlouhý čumák se mu radostí klepe. Pomyslím si, že bych si raději dal pivko, a najednou přichází navlas stejný mravenečník jako ten první a nese na tácku sklenici s něčím zrzavým. Nasadím nejpříj...

je fakt, že jsem čarodějnice nikdy nebral jako povinnost účastnit se. a taky mě víc baví čarodějnice až v dospělosti. mně asi už v dospívání byly nepříjemné ty pubertální snahy hlavně se co nejvíc opít. a pak na ty pubertální ožraly koukat, jak blejou. abychom si rozuměli, je fakt, že já taky pil, ale nevyhledával jsem kvůli tomu archaické svátky. šel jsem prostě do hospody a tam jsem se opil. je fakt, že čarodějnice mě nejvíc bavily, když jsme v "ústeckém" období, tedy hlavně mezi lety 1996 a 2000, jezdili s kamarády po českém středněhoří. takové čáry na hradišťanech, kde opravdu neotravovali žádní městští otrapové lační se ožrat, byly velice silným zážitkem. opakem byly čáry na mariánce, kde krom kamarádů bylo asi padesát blbečků neschopných přiložit dřevo, za to stále se dožadujících něčeho zmašťujícího. je fakt, že mi nevadilo, že letos to bylo kvůli jihočeskému počasí bez ohně. balkánská dřevníková pohoda nahradila vše. je fakt, že na bóžáku byla asi taky pohoda veliká, ...

zatímco venku stále prší já zuby si brousím na krček plší

Nelze vše vtěsnat na těsno. Nelze vše vměstnat na místo. Nelze vše popsat jak manuál. Někdy se scény mění jak filmu střih. Když míjejí tě stovky aut, vnímáš ty stovky hlav. Tlustoprdi, vepřohlavy, frajírci a kundičky, maníci a paničky. Banda hovad, sebranka člověčí, ksichty opičí. Bzzzm, bzzzm, bzzzm....Když ti někdo řekne, že půjde za tebe, nedovol to. Po dvaceti letech na stopu taková chyba! Pak stojíš hoďku. A pak máš kliku. Když na ty auta máváš, když už v tom autě sedíš, musíš mít kliku. Jazzanova, pršet nebude, už prší, hodím vás do Písku. Do ledabyle pohozené hromady písku, do té žluté hromady na větvi, do těch temných mraků, na ten autobusák naproti vlakáči. Prší, blýská se, Písek potemněl předčasně. V kaufáči lidé vykoupili černý Platan, Majkovi teče voda z auta, teče voda na auto. Doléváme vodu u zahrádek, v Tálíně, ve Žďáru už ne, už to dojedeme. V Pařezí neprší. Oheň oheň uděláme oheň! Frodo tahá zadek za sebou, má stovky let v očích, stovky pachů za stovky psích let, Hňupí...