Pohádky z mechu a Pařezí

Nelze vše vtěsnat na těsno. Nelze vše vměstnat na místo. Nelze vše popsat jak manuál. Někdy se scény mění jak filmu střih. Když míjejí tě stovky aut, vnímáš ty stovky hlav. Tlustoprdi, vepřohlavy, frajírci a kundičky, maníci a paničky. Banda hovad, sebranka člověčí, ksichty opičí. Bzzzm, bzzzm, bzzzm....Když ti někdo řekne, že půjde za tebe, nedovol to. Po dvaceti letech na stopu taková chyba! Pak stojíš hoďku. A pak máš kliku. Když na ty auta máváš, když už v tom autě sedíš, musíš mít kliku. Jazzanova, pršet nebude, už prší, hodím vás do Písku. Do ledabyle pohozené hromady písku, do té žluté hromady na větvi, do těch temných mraků, na ten autobusák naproti vlakáči.

Prší, blýská se, Písek potemněl předčasně. V kaufáči lidé vykoupili černý Platan, Majkovi teče voda z auta, teče voda na auto. Doléváme vodu u zahrádek, v Tálíně, ve Žďáru už ne, už to dojedeme.

V Pařezí neprší. Oheň oheň uděláme oheň! Frodo tahá zadek za sebou, má stovky let v očích, stovky pachů za stovky psích let, Hňupís se pohladit nenechá, kočička je opatrná. V dřevníku se udělá sezení, stará trouba vydá žár, alobal schová maso. Zútulnit, zapivnit, zakouřit, usadit. Pak je pohoda. Ale pohoda! A kafrá se. Kryštof ne a ne spát, návštěva mu nedá, co kdyby o něco přišel? Kuře pivko tabák, joty joty joty. A dospat ten strašný týden. Utahový hektický.

Na seníku je teploučko, sucho a na střechu bubnují kapky deště. A ve spacáku zachumlaná slečna Há milá. A nemám polštář. A sjíždím vlevo. Ráno nedospanost a krku ztuhlost. Ale krásný den. Uprostřed zelené by ses rozplynul a nebyl ničím než kouskem chlorofylu. Bez mozku bez nervů žaludku a jater. Bez kostí a ztuhlosvalstva. Jednotně zeleně bys existoval bez příčiny. Fotosyntéza by byla tvým nekonečným raušem, tvou slastí života. Místo toho honem do kadliboudy. A pak černý čaj životabudný na zápraží ranní joty, rosné body svěží duši, do rosy míří naše nohy.

Louka ze všech stran. Pohledy sem a tam. Na kraji lesa dřevník a jeho tajemství. Slečně Há září oči, vloupeme se tam? Ne, jdeme do lesa. Tam a zpět. Dýcháš, dýcháš, dýcháš. Najednou se zastavíš. A ona tam! Jediná třešínka, hubeňoučká, u cesty v lese schovaná. Líbáš, větvičku na památku trháš. Kvítečky třešně slečnu Há zasypat. Spal bys, ale vnímáš tu krásu. Opřeš si záda o strom a zíráš. Zíráním mlhu vlčí stíráš, všechno žije rychle a rychle umírá.

Jihočeská idylka. Evropská unie mezi rybníkem a lesem. Malá hostina. Kuřátko, žampiňóny, hranolky. Na seníku odpočinek, ale slečna ho pojímá aktivně. Nevtěsnáš do slov, nevypovíš.

A zase dál a zase pryč. Pryč z toho světa za oponou snů. Ze světa, který ti otevírá dveře, otevírá oči. Ze světa, kde vidíš pnutí prostoru a slyšíš ševelení vzduchu, který ten prostor vyplňuje. Z místa, kde bdíš a sníš zároveň. Z pohádky zpátky do příběhů ranního vstávání, práce a peněz. Úřadů a hospod. Ze samoty do míst koncentrovaného lidství.

Nelze vše vylíčit, vyreportážovat, vypopsat. Jdeš spát brzy, nikoho nechceš vidět. Až zítra, zítra si snad zase zvykneš....