Pivo a zavináče

V sobotu ráno, když v pátek nejdu pít, vstávám brzy, nemůžu dospat. Slečnu Há by to ani nenapadlo, vylejzat z peřin v osm ráno. Já se opláchnu, oblíknu, hodím batoh na záda a vyrážím do města. Zajdu na trh podívat se na přebytky našich drobných kolchozníků. Koupím vajíčka, cuketu, rajčata nebo česnek. Pak se jdu podívat do knihovny, jestli je v nabídce knih za korunu nějaká perla. Město se probouzí a skrz staré domy prosvítá letní sluníčko. Dostanu žízeň a mám hroznou chuť dát si někde černé pivo. Žádná hospoda nemá ještě otevřeno. A já bych zrovna tak na půl hodinky poseděl u sklenice pivka. Na Londě jdu okolo lahůdek U Pražáků, oblíbeného podniku s chlebíčky, saláty a rybími pochoutkami. Neodolám a kupuji si jednoho pořádného zavináče. Tyhle kyselé pochoutky už skoro vymizely z českých hospod, zřejmě nejsou in a neodolaly náporu hermelínů. Přitom před pouhými patnácti dvaceti lety byste hermelín naložený v oleji v hospodě hledali marně; zato zavináčů, matesů a rybích oček byl vždy bohatý výběr.

Závěr příběhu je jasný. Zaplaťpánbůh obchody jako je Žabka nabízejí chlazené lahváče už od šesti od rána. Černá krušovická desítka je v tuhle chvíli jasnou volbou.

Doma postavím vodu na čaj, na talířek vybalím kyselou rybičku, otevřu láhev s černým pivem a vychutnám si svou sobotní snídani.

Slečna Há, až se vyhrabe z pelíšku, bude mi zavináče závidět, ale já mám pro ní čajík a houstičky s paštikou. To už jsou jiné příběhy. Já chtěl vzdát poctu této písničce, která je pravdivá a může se lehce přihodit každému: