Pinkání a plkání a Gwyn Ashton

Listopad se hrne jak blázen k co největší zimě. Přitom ještě konec října nás se slečnou Há obdařil při naší minidovolenke na Šumavě krásným slunečným počasím (snad o tom jednou napíšu samostatný článeček), pak v půlce listopadu bylo skoro 20°C a bylo to divný a najednou zase kosa jak v Kosovu a pod Krušnejma horama zasněžený silnice.

Přitom se dějou nějaký věci, který pomáhaj lidem tyhle zimní hnusy přežít. A nemyslím tím plné pracovní nasazení, které sice umožní nevnímat,co je venku, ale zase působí jiný újmy na duševním zdraví. Je fakt, že pracovat pár minut od domu, nikam nedojíždět, doma nesedět u internetu a chodit brzy spát mi vyhovuje víc než jsem čekal. Aspoň nemám vnitřní pnutí, která by mě hnala dál a pryč.Uvidíme, co se mnou udělá jaro.

Jestli do tý doby neprasknu. Nějak se mi nechce splňovat reklamní požadavky moderní doby a nechodím s metrosexuály do fitka. Občas si jdu kopnout fotbálek a pak doma na gauči přemáhám mdloby. Ale taky začala sezona pingpongu a to byste asi nevěřili, jak se člověk u pinkání zapotí.

Pinkání a plkání zakončím strašně moc příjemným zážitkem hudebním. Slánské jazzové dny se konaly už po čtyřicáté čtvrté a já jsem na hlavním programu pátečním i sobotním chyběl jako každý rok. Nevím, jestli jsem už úplně sociofóbní nebo jen pohodlný, ale pátek i sobotu jsem v klidu trávil doma. V neděli mi cinknul kamarád Lajba, že má pro mě lístek na koncert Gwyn Ashtona. Já netušil, kdo to je, a pak jsem se dozvěděl, že to je jeden z nejlepších bluesových kytaristů světa. Rodilý Walesan žije v Austrálii a v Čechách je momentálně velice populární. Ani se nedivím. Ten chlapík hraje jak Pánbůh. Začal a já zíral. Připadalo mi to jako Page s Plantem dohromady, jako by zahrál celý Zeppelíny v jedný osobě. Hrál sám, část koncertu s bubeníkem a hrál úžasně. Snad se dá něco pochopit tady z youtúbka: