Cestou na zámek

Malá města mají svá kouzla, zvlášť tady v pohraničí. A zvlášť, pokud ranní slunce vrhá stín barokního kostela na zchátralý měšťanský dům, snad bývalý obchod dobytkem nebo obilím. V dlážděné uličce je ještě chladno, ale den slibuje být teplým a slunečným. Muž vedoucí kolo se zubí a kýve na pozdrav. Jeho košile, čepice i kolo prozrazují, že se zde zastavil čas před desetiletími. Je to tu zubožené, ale má své kouzlo, toto městečko v pohraničí.

"Pojďme někam na snídani!" volám na své druhy.

"Ano, pojďme!" souhlasí ostatní.

"Pojďme na zámek!" ukazuji vzhůru nad město, kde se na skále tyčí zámek zalitý sluncem.

"To ne, to je do kopce a daleko," protestují ti pohodlnější.

"To je tak čtvrt hodiny, víc ne," namítám.

Přes ulici z okna se vyklání starší paní. Vlasy má sestřižené nakrátko a na uších jí visí červené náušnice.

"Dobrý den, prosím vás, jak daleko je na zámek....na Kaznějov, na Košťálov..." tápu, jak se vlastně zámek jmenuje. "Tak čtvrt hodinky, ne?"

"A kolik je hodin?" ptá se paní.

"Osm, tam mají asi od devíti, ne?"

"Ne, od sedmi. To půjdete tamhle nahoru po schodech."

"A je to asi čtvrt hodiny, ne?"

A pak vidíme už schody, které se točí v serpentinách cestou nahoru k zámku. Z pootevřených vrátek domku u cesty najednou vybíhá malé zvířátko, snad myš nebo bércoun, ale na sobě má červený obleček, jaký mívají yorkshirští terriéři, běhá tam a sem a poutá zrak. Od schodiště přijíždí brýlatá paní na kole a zvířátko před ní prchá pod vrata. Paní ještě rychle dobíhá k vratům, ale nemá šanci zvíře chytit.

Začínáme stoupat po schodech a z vrat místo malého rychlého zvířátka vychází rozvážným krokem dikobraz, který vypadá zároveň trochu jako skunk, a stoupá před námi po schodech.

Tak v tom slunném ránu stoupáme všichni k zámku na snídani vedeni dikobrazem, který trochu vypadá jako skunk.