V Mnichově

Ve městě, jež bylo Mnichovem, jsem se octl v rámci jakéhosi výletu nebo zájezdu. Ale ač nás mělo být víc, do města jsem z kopců sestupoval sám. Bohužel, octnul jsem se na okraji města, všude daleko. Dlouhá třída neposkytovala možnosti ubytování ani dopravy. Vlezl jsem do jakéhosi činžáku a ptal jsem se anglicky lidí, kteří vcházeli právě dovnitř, obtěžkáni kufry, kde je nějaká možnost ubytování. Z pána s knírkem, který odložil zavazadla k výtahu, se vyklubal zřejmě barman, který střídal kolegu, se kterým se pustil do družného hovoru.

"Počkejte 15 minut, než vystřídám kolegu, pak vám odpovím," sdělil mi suše a mě to otrávilo. Odešel jsem z domu a náhle měl možnost z perspektivy obhlédnout, kde vlastně jsem. Ať město bylo Mnichovem či jiným městem, rozprostíralo se v soumraku svými světly daleko pode mnou a já byl najednou v prostorné hale, jež nemohla být jinou než nádražní. Přimotal jsem se k jakémusi informačnímu panelu, od nějž jsem si sliboval, že bude informační. Žena, která v tu chvíli též přistoupila k panelu, byla k nerozeznání podobná mé sestře, jen to prostě byl někdo jiný.

Vyběhl jsem na perón a běžel podél stojícího vlaku. Odbočil jsem doprava a běžel dolů. Tempo děje se zrychlovalo. Přiběhl jsem na další nástupiště o podlaží níž. Bylo zpustlé a prázdné. Trať vypadala jako tramvajová. Běžel jsem ještě níž, prudce klesající chodbou s drátěnou výplní místo podlahy. Doběhl jsem do temné místnosti. Přede mnou běželo zhruba desetileté dítě, které se mi pak ztratilo. V místnosti v rohu seděl muž, ale byl nezřetelný a temný. Okolo něj byla jakási hromada, ve které svítila podivná bledá světla fialovou září. Vše působilo velice temně. Skrčeně a bez dechu jsem proběhl touto místností a v rohu viděl jsem železné dveře. Vběhl jsem do nich. Další místnost působila vyloženě hrozivě. Z temných koutů se ozývaly chrčivé zvuky a mráz mi běhal po zádech. Rychle jsem se otočil a mizel odsud.