Lednové čtení

Čím míň tady píšu o svejch životních zážitkách, tím víc čtu. Čtení je ostatně záliba jako dělaná pro zimní večery v časech před vynálezem televize a ledního hokeje. A zatímco mně se nic neděje, pokud nepočítám každodenní boj o život, v literatuře to vře děním...

V lednu jsem přečetl tři romány. Všechny tři mají výrazného hlavního hrdinu a všechny tři můžu ke čtení doporučit.

Kniha Volha Karla Hynieho vychází z mnohaleté znalosti prostředí. Autor je totiž bývalý dramaturg Československé a České televize a kniha popisuje život řidiče Standy Pekárka zaměstnaného právě v televizi od roku 1969 až do let devadesátých. Lidovým jazykem samotného Standy popisuje, jak vlastně nejde o nic jiného než něco někde urvat, pořádně si namastit kapsu a na všechny něco vědět, což se může hodit zase k nějakému obohacení. Taky jak kde osouložit nějakou paničku. Pro Slaňáky je úsměvné, že hlavní hrdina románu byl na vojně ve Slaném, kde "naštěkal boudu" náčelníkově dceři, kterou si pak vzal za ženu, dokud ji zase neposlal zpět do Slaného. Standa vzbuzuje hnus, ale je dobré vědět, že kousek Standy Pekárka je v každém z nás, protože jsme v tom byli tak nějak všichni...

Sekyra Ludvíka Vaculíka je jeden z nejlepších literárních pokusů, jak zobrazit realitu téměř dvacet let po komunistickém puči v roce 1948. Prolínání časových rovin, vyrovnávání vztahu syna a otce, střety s tehdejší mocí jsou nejzákladnější prvky tohoto románu. Sekyra se nečte úplně lehce, ale každý zkušený čtenář ocení kvalitu tohoto díla. Já jsem dlouho nevěděl, co si mám o panu Vaculíkovi myslet, protože už jsem ho znal jen jako starého muže vše sršatě komentujícího. Teď po přečtení Sekyry chápu, jakou úlohu měl tento muž pro naše krátké, ale významné dějinné období 60. let 20.století.

Tulák po hvězdách Jacka Londona je klasika, já se k ní dostal ale až letos zásluhou slečny Há, která mi knihu doporučila a zapůjčila. Fascinující příběh vězně, který svým mučitelům uniká tím, že v "malé smrti" putuje po svých minulých životech a poznává, že život nekončí jedním tělem, ale že život je věčný a nekonečný. Tato kniha se nečte, ale hltá a přestože je napsaná téměř před sto lety, její poselství rozhodně nestárne.