psí řeči

z lovišť věčnosti

cestou domů jsem přemýšlel o tom, jak by zněla řeč, kterou by se pokoušeli dorozumět lidi a psi, pokud by to všechno bylo možný. představoval jsem si zvláštní vrnivé a kňouravé zvuky, kterými se lidi pokouší komunikovat se psy co nejpodobněji jako oni mezi sebou a přitom používat lidská slova. zároveň jsem si představoval, jak psi se snaží kousavým a štěkavým způsobem využít české otevřenosti slabik a sdělit co možno nejpřesněji sdělovanou skutečnost jednoduchými lidskými slovy, tak, jak je pamatují celým rodem z loveckých časů před tisíci lety. obojí jsem si vyzkoušel. naštěstí nikdo nešel...

znával jsem kdysi pejska, říkalo se mu Písek. vypadal jak šakalík, s vlčími oušky,malý a bojácný. vysvobozen z útulku, zažíval zrovna nejkrásnější léta svého života. potřeboval se uvolnit a trochu se osvobodit a to se mu v krásném prostředí zahrad malého zámku ve věčné rekonstrukci dařilo. znali jsme se pramálo, ale sblížili jsme se. naznačoval mi až plačtivě, jak se bojí železa. nechtěl jsem si představovat, co zažil. když jsme spolu stoupali schodištěm po terasách ze zahrad vzhůru k zámku, vzpomínal kolektivní pamětí. "Člověk pojedl psa, pes pojedl člověka," vysílal ke mně mentálně. rozuměl jsem mu a vyslal jsem k němu signál porozumění. byli jsme v tu chvíli na schodech jedním tělem, jednou myslí, jednou duší. pes a člověk na své cestě tímto světem.

celé mi to připadá takové indiánské.....