Jako by se nic nedělo

Ale děje. Ale jako by nebyl klid, říká se většinou čas, něco z toho všecho uchopit, zformovat do útvaru a vložit sem na blog. Ono taky září připravilo už ve své první polovině řádnou dávku hezkých dnů, které se dají využít jinak, než ťukáním do klávesnice.

Každý si toho ale neužil. Slečna Há si doplňovala zdělání reparátem z angličtiny, seděla u mě v kuchyni a učila se. Já jsem jí fandil u fotbalu v tv nebo u filmu. Nakonec se vše zdařilo a slečna Há už může objevovat kouzla pražského uměleckého prostředí.

Dalo se jít ven, třeba na Skálu, která má v létě své maloměstsky nostalgické kouzlo, dal se hrát fotbal, třeba na turnaji v Neprobylicích a dalo se taky jet na výlet na rozhlednu; o tom pak dále.

Taky jsem spal u Šotků v Hospozíně na zahradě po grilovačce a ráno jsem se probudil do vlahé smetany plné perliček. Kdybych nemusel spěchat na záchod, užíval bych si tu krásu první letošní ranní mlhy dlouhé minuty. A teď jsem zase spal na zahradě ve spacáku, v Třeboradicích, což je nejsevernější část Prahy, takový pražský Yukon, a vzduch byl čerstvý a komáři bzučeli mi do uší.

A taky jsme byli se slečnou Há pozváni do Prahy na večeři. Tak jsem si zas po čase prošel kousek Starého města a viděl jsem Jitku Zelenkovou. Zde vpravo:

A pak jsme se nacpali indickou kuchyní a dali si pak od cesty jedno U Veverků v Bubenči a bylo to fajn. A děly se další věci, taky chodím práce, že ano, ale o tom snad jen v práci.

Zkrátka, září je nejkrásnější měsíc, i když chápu,že někdo preferuje třeba květen. Září mi přináší blažený stav,uchvacuje mě svými barvami a plodností, vyjádřenou třeba hustě obsypanými hrušněmi podél venkovských silnic. Zklidňuje mi krev a dává mi naději do dalšího roku. Zářím totiž začíná můj kalendář. Jeden rok umírá a rodí se další. A jede se dál. Jako by se nic nedělo.