Kostlivec

Nejdřív ten muž odmítl být s námi. Bylo ale životně důležité být spolu. Choval se k nám pohrdavě a pak utekl. Běželi jsme za ním jeskynními chodbami, dlouhými, s mnoha odbočkami, matně a bledě osvětlenými. Na prostranství mezi chodbami seděl a díval se na nás odmítavě. Hrdý, s vlasy divoce rozčepýřenými nás vybízel, ať jdeme tam a kýval hlavou kamsi do uličky za námi, tam, že uvidíme.

Otevřel jsem dveře do nízké skalní komory. Okamžitě se proti mě zjevil dvoumetrový kostlivec a mechanickým hlasem jako z průměrného tv sci fi seriálu na mě zařval, že mi sežere moje kosti.

Jen tak tak jsem uskočil a vyběhl zběsile postranní chodbou. Cítil jsem, že je mi v patách. Zase jsem prudce uskočil a získal jsem mírný náskok. Běžel jsem chodbou, na jejímž blízkém konci zářilo denní světlo. Na poslední chvíli jsem uhnul vlevo podél stěny na úzkou skalní římsu a přitiskl se k ní. Kostlivec se prohnal kolem mě a zřítil se do hluboké strže. A nejen on. Několik náhle prchajících řítilo se také.

Poslední přiběhl za několik sekund mladý muž v hnědém saku a skočil do hlubiny s rozpřaženýma rukama. Na jeho tváři jsem zahlédl mírný a blažený úsměv.