Z Bilichova na Mšec

...po stopách bloudění...

Je to už několik let, kdy jsem ostudně zabloudil v místech, která znám důvěrně od dětství. Tehdy jsem za šírání přehlédl odbočku na Líský jen pár metrů za bilichovským rybníkem a došel až do Milýho. Ale to stojí za samostatné vyprávění, tak třeba jindy.

Volný únorový den jsem využil k tomu, abych se vydal po stopách této strašidelné historky a pak ještě dál, až na Mšec. Bylo krásné počasí, slunečné a mrazivé, a protože byl všední den, tak jezdily i autobusy. Na Bilichov to jezdí v 10:30 úplně stejně jako před třicety a více lety, kdy jsem jezdíval s babičkou za tetou do Hořešovic. Skoro jsem se až intuitivně vydal na náměstí ke sklenářství, odkud z čísla 6 bilichovák jezdil. Nynější linka je kvůli od té doby postavené rychlostní silnici jiná a vede přes Lotouš, Neprobylice, Kutrovice, Kvílice, Třebíz, Hořešovice, Hořešovičky a Zichovec. Na Bilichov ke křížku jsme dorazili v jedenáct a já se hned vydal do údolí k rybníku.

Rybník byl zamrzlý a už tady na začátku cesty na mě dýchla magie těch míst. Za rybníkem jsem si vyfotil známou studánku U Rumcajse:

Les byl ten den krásný. Čekala mě cesta vzhůru svahem na hřbet dělící údolí Zlonického a Pozdeňského potoka. Cesty byly zamrzlé a já jsem si nadával do pitomců, protože jsem si doma obul bez přemýšlení botasky místo pohorek.

Na hřbetu se dá jít několika cestami, naštěstí ta směrem na Milý je značená. Místo se jmenuje Spáleniště:

Les končí po několika málo kilometrech. Svah hřbetu je nazván Milskou strání a ta je přírodní rezervací. Dole v údolí je vidět Srbeč. Bohužel jde jinak o nejnepříjemnější úsek cesty, protože vede okolo obrovské chmelnice.

Vesnička Milý leží ve svahu a neviděl jsem už hodně dlouho něco tak liduprázdného. U bývalé školy, kde je dnes úřad a hospoda,je odbočka na polní cestu na Srbeč, ale ta byla opravdu zabahněná, tak jsem to vzal přes vesnici po silnici. V Milým jsem si vyfotil kapličku:

Ze silnice na Srbeč dobře vynikala Milská stráň a také vedlejší hřbet. Džbánské hřbety mě uchvacují a mám pro ně slabost. Nevyměnil bych tu krajinu za kdovíjaké velehory nebo tropické pralesy.

Před Srbčí mě značka svedla u křížku ze silnice na ukázkovou polní cestu. Srbeč se dříve mohla chlubit koupalištěm a dnes především kostelem sv. Jakuba Většího, který byl novogoticky poměrně citlivě přestaven a který uvnitř skrývá gotické nástěnné malby.

Mým posledním úkolem bylo vyjít na zalesněný hřbet, za nímž se rozkládá obec Mšec a také hlavní silnice č. 16 vedoucí ku Slanému. Za Srbčí jsem opustil turistickou značku, neboť mě opět chtěla protáhnout bahništěm, a zůstal jsem na silnici. Moc pěkným místem je malá kaplička v zatáčce nad Srbčí:

Výšlap nahoru do svahu po silnici nebyl nic hrozně náročného, i když nohy po deseti kilometrech už trochu bolely. Byl jsem za výstup odměněn krásným bukovým lesem:

Na Mšec jsem dorazil tak akorát včas, abych si v hospodě Na Knížecí stihnul dát pivo a polívku. Pak jsme se ještě potkali na zastávce s kamarádem Bradou a měli si o čem povídat až do Slaného.