Mezi věžáky

Když jedeme někam, kde to neznáme, čekáme tak nějak automaticky, že tam zažijeme nějaké překvapení. Méně překvapení čekáme v místech, která důvěrně známe. Dnes k ránu jsem zažil několik překvapení v prostoru mně dobře známém, mezi mým bývalým a současným bydlištěm, mezi dvěma paneláky, které dělí vzdušnou čarou asi 200 metrů.

Scházel jsem prolukou okolo posledního domu staré Žižkovky, když tu z ní divoce vyrazil malý sveřepý mužík s vousy. V rukách držel nějaké střapaté zviřátko a pelášil vzhůru do kopce. Čekal jsem, že za ním vyběhnou četníci nebo jiný pronásledovatel, ale nikdo za ním neběžel. Namísto toho se před domy v Žižkovce začala vytvářet skupinka lidí. Posedali si na lavičky, já mezi nimi. Za rozsvícenými okny domu, kde se scházejí Adventisté sedmého dne, se oháněla koštětem matka známého slánského gynekologa, moje bývalá sousedka. Někdo ubalil jointa a zapálil ho. Najednou kolovaly jointy tři. A možná víc. Lidí bylo na ulici okolo deseti, vzadu skupinka známých tváří, všechny rozesmáté.

Přímo před sebou jsem měl věžák, kde jsem v tu chvíli měl už bývalé bydliště a kde jsem se chtěl stavit pro nějaké věci. Ale vzal jsem to pěkně oklikou. Nejprve okolo obchodu U Pánka. Na hodinách nad obchodem ručičky ukazovaly půl osmé. Stmívalo se a všude byla spousta lidí. Většina z nich byli senioři, zimně oblečení. Připadalo mi normální, že večer těsně před zavřením si jdou všichni nakoupit. Ale lidí bylo hodně, někdo by řekl, že tam bylo mraky lidu. Obešel jsem obchod a z druhé strany stála dlouhá fronta lidí v zimních kabátech. Celá ta fronta sledovala skupinu lidí, kteří prováděli deratizační práce. Snažil jsem se té frontě vyhnout, ale zapadl jsem po pás do potoka.

"Au, on mě kousnul!" zapištěla za mnou mladá žena, držící odchyceného potkana. Pomyslel jsem si, že by se měla nechat očkovat. Kolem proběhl ten samý malý sveřepý mužík s vousy. V rukách stále držel ono zvířátko. S mokrými kalhotami jsem došel do domu a do bytu. Tam nějaká paní uklízela. "Co že všichni dnes uklízí?" pomyslel jsem si. V bytě už moc věcí nebylo. Pytel celozrnných housek, které byly překvapivě stále měkké. Hromada vypraných ponožek. Pár dalších krámů. Všechno jsem to nahromadil na malý vozíček a vyrazil zpět. Nahoře na Vítězné stál panelák s mnoha patry, mé současné bydliště. Před ním velká vydlážděná plocha a schody dolů do Žižkovky. U dveří stáli nějací lidé a zvonili na můj zvonek.

"Konečně jste tady!" nervózně hlásila paní středního věku s krátce střiženými vlasy. "Vykradli nás!" dodala ještě a já z toho měl pochopit, že to jsou moji domácí, kteří mi pronajímají byt, a taky, že teď asi budou bydlet se mnou. Celá skupinka odjela výtahem nahoru a já pomalu sbíral spadané věci z vozíčku. Najednou se všechno strašlivě pomalu vleklo; pomalu jsem sbíral spadané housky, z nichž teď byly jen části, a další věci. Plynutí času bylo až nesnesitelně vláčné.

Nahoře v bytě už byli zabydleni. Byli to dva muži s kníry a dvě ženy; ta, která mi dole sdělila, že je vykradli, a ještě jedna starší, možná její matka. V bytě byly dvě kuchyně. V jedné z nich mladší z žen drhla troubu a druhá ji pozorovala od stolu. "Zase uklízejí," pomyslel jsem si. V pokoji si zatím opřeli muži o stěny svá sněžná prkna s omluvnými úsměvy.

"Ne, jistěže mi to nevadí," usmál jsem se na ně také a rozsvítil jsem si lampičku na psacím stole.