nudnej film

nemůžu tvrdit, že se neděje nic. děje se vlastně spousta věcí, otázka je, jestli jsem schopen je vnímat jako události, které stojí za zaznamenání. pozoruju svůj život jako velkou nádobu sice prázdnou, ale přitom plnou jakéhosi hmyzího nebo spíš plazmického hemžení, asi jako když se v létě někde venku nad vás pověsí hejno mušek a drží se vás jako můry lampionu v průvodu k výročí vřsr. jako když stojíte ve výrobní hale nahoře na galerii a pozorujete ruch dole u linky. pořád se něco děje, ale smysl je ukryt za konečným produktem, kusem nějakého bakelitu nebo hliníku, který pasuje dohromady s jinými výlisky z jiné fabriky. výsledkem není umělecké dílo nebo drobný klenot, ale praktická a nudná záležitost každodenní potřeby. nudnej film plnej žvanění a mnoha stereotypních životních úkonů.

třeba ze mě mluví už dlouho, dlouhá léta propukající šílenství. jako u sylvie plath pod skleněným zvonem. neschopnost zmátořit se a žít běžné dny s radostí. ale to je jiný případ; sylviino knižní alter ego nebylo schopno ničeho. jako když máte velkej pytel plnej trávy a puštěnou televizi. ale to není ono. vykonávám běžný denní režim s úsměvem idiota. sportuji, kvůli jedné recesi cvičím na baskytaru, chodím se bavit na hudební akce, s kamarády se smějeme u piva fekálním historkám.

snad je to jen únava. dorazil jsem po velikonočním pondělí do práce vlastně unavený a neodpočatý a díky kolegynině absenci a náporu práce jsem zažil šílený pracovní týden, ač byl jen čtyřdenní. velikonoce mohou být stejně únavné jako vánoce. ježíšovo utrpení se neodehrálo o velikonocích jen tak, pro nic za nic. představme si ježíšovu zmučenou tvář, plnou zklamání, bolesti a vyčerpání. vše, za co žil, je vyčerpáno a ztraceno. je opuštěn lidmi i bohem. prázdnota pohlcuje životní víru i jistotu. nic náhle nemá smysl a holý, vyprahlý pahorek bombarduje nemilosrdné slunce svou horkou září.