Parky

báseň pro tento den

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,

ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.

Kolem rozsvíceného bufetu s kachlíkovými stěnami

odešli jsme do rozlehlých parků, odkud po celá léta

prosakovaly horečky, mlha, únavná neřest rašení

do nitra zamčených šatníků, mezi stránky knih,

v nichž nakonec začaly růst ryzce. Už jsme nečetli,

sbírali jsme v knihovně houby. Nemoci nábytku

prostoupily naše filosofické systémy, hromadily

své šťávy ve spleti podmínkových a příčinných vět,

z pojmů vanul dech hnijící trávy. Krystaly cizího jedu,

o které stojí jen zlé malachitové sochy, blížící se,

teď už definitivně, po tmavých schodištích

secesních domů, vše, co zbylo z minulých let.

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,

ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.

Byli jsme vyznamenáni prohrou, chladnou a zářivou

jako světla lokomotiv v těžkých zrcadlech z první republiky

ve zhasnutých cizích pokojích u trati,

otevřela se dvířka do podivného ráje, v mokrém listí

za houštím vlhkých, nasládle páchnoucích kabátů.