Dva měsíce do Dušiček

Na řbitov už dýchl podzim. Mlhavé a vlhké sobotní zářijové ráno vytvořilo tu atmosféru, kterou většina lidí vnímá jako řbitovní. Zatímco máma se strýcem čistili a upravovali náš rodinný hrob, proběhl jsem se s mobilem po třetím ze čtyř oddělení slánského řbitova. Ne po hlavních cestách, ale za nimi. Tam, kde leží hroby často zanedbané a zapomenuté. Nekropolis, město mrtvých, podobá se městu živých v lecčem. Výstavní domy a udržované a opravované ulice střídají se s temnými zákoutími a uličkami se zanedbanými domy. Kdo ví, jak skončíme my. Kdo bude chodit vzpomínat a udržovat náš hrob? Neskončíme jako ti zesnulí, jejichž hroby nikdo nenavštěvuje? Hroby starých lidí, kteří zemřeli přirozeně ve vysokém věku. Ale také hroby dětí a mladých lidí. Na každém řbitově je jich dost. Vyvolávají soucit a mrazení. Tak mladí a nebylo jim přáno! Za dva měsíce se brány řbitovů netrhnou. Spousta lidí si přijde splnit to, co považují za povinnost jednou za rok. Co po těch, kterým se ani té jedné návštěvy nedostává? Prach jsi a v prach se obrátíš....