Novým Městem napříč aneb Z Masaryčky do Botanické zahrady

Nové Město pražské založil Karel IV. podle přesného plánu za použití posvátné geometrie, což nebylo od starověku po barokní dobu nic neobvyklého, a tento odvážný projekt nepřestává dodnes fascinovat. Zatímco spirituální centrum města leží v kříži tvořeném pěti kostely v jižní části pod Vyšehradem, urbanistickou osu tvoří tři náměstí, Karlovo, Václavské a Senovážné. Pravidelnou sítí ulic, tak odlišnou od typicky křivolakých a úzkých uliček Starého Města (a mnoha dalších středověkých měst), lze procházet velice pohodlně Novým Městem z jednoho konce na druhý. Vyhledávat původní stavby z doby založení města, což jsou víceméně kostely, a pozorovat změny, kterými město prošlo za necelých sedm set let existence. 

Nejstarší pražské nádraží leží také v Novém Městě, na jeho severozápadním konci, víme, že hned za ním odděluje Evropu od Karlína viadukt. Z Masarykova nádraží ulicí Dlážděnou dojde se rychle na Senovážné náměstí, hlavní náměstí západní části města. Na něm stojí několik zajímavých budov a také kašna Čeští muzikanti. Dílo rakouské sochařky českého původu Anny Chromy z roku 2002 je, pokud vím, přijímáno často s rozpaky. Ale tuto kašnu na fotografii nemám, šli jsme přímo směrem do Jindřišské ulice a proti sobě jsme viděli dvě budovy. Vlevo dům U Zlaté váhy, kde v roce 1843 bratři Jan a Karel Špottovi založili první ortopedický léčitelský ústav v Čechách. Nemocnice fungovala do roku 1873. Na vedle stojící budově si všimněte postav na průčelí. Znázorňují příběh o nutnosti nemocenského pojištění. Zleva  Pracovní úraz, Muž u posudkového lékaře, Muž upoutaný na lůžko a Vyplácení renty vdově. Novoklasicistní budova bývalého Ústředního svazu nemocenských pokladen byla postavena v letech 1923-25 podle návrhu architekta Františka Havla (toho jsem nikde nenašel, může jít o omyl). Lékařským účelům slouží i dnes. Celou západnín stranu Senovážného náměstí zabírá obrovská masa budovy Cukrovarnického paláce. Neobarokní palác byl vystavěn v letech 1912-16 podle návrhu architektů Josefa Zascheho a Theodora Fischera. Fasádu zdobí bohatá kubisticko-klasicistní plastická výzdoba od německého sochaře Franze Metznera. Zascheho známe dobře z Jablonce nad Nisou, tam vytvořil mnoho skvělých staveb, včetně prvního secesního kostela nebo secesních rozhleden. Theodor Fischer byl významný německý architekt a profesor Stuttgartské techniky. S Franzem Metznerem jsme se už také setkali. Rodák ze Všerub u Plzně byl významným sochařem doby secese a moderních stylů začátku 20. století. Je autorem soch na monumentálním Památníku Bitvy národů u Lipska a dalších děl v Německu i v Čechách. 

Tři jedničky padesát máme spojeno s Jindřišskou ulicí my, starší televizní diváci. Většina lidí zná Jindřišskou věž, ale kostel sv. Jindřicha, který se trochu krčí ve stínu vysoké zvonice, zná málokdo a kdo byl sv. Jindřich, ví jen odborníci na téma. Svatý Jindřich a také svatá Kunhuta, kterým je kostel zasvěcen, nebyli pro zasvěcení kostela Karlem IV. vybráni ani náhodou ani omylem. Jindřich II, poslední římský král z rodu Liudolfingů, tedy potomků císaře Otty, není českým dějinám neznámý. Právě během jeho vlády došlo k napadení vnitrostátní krizí zmítaných Čech Poláky pod vedením silného vůdce Boleslava Chrabrého a dosazení slabého knížete Vladivoje, který zřejmě byl Přemyslovcem jen po matce a který přijal jako první český kníže od Jindřicha Čechy v léno a posílil tak závislost Českého státu na říši. Manželkou Jindřicha II. byla Kunhuta Lucemburská, dcera Siegfrieda Lucemburského, zakladatele dynastie. Jindřich a Kunhuta byli v letech 1146 a 1200 svatořečeni. Oba byli pro Karla IV důležití, Jindřich jako příbuzný slavného císaře Oty byl symbolem říšské moci a Kunhuta byla přímo spojená rodem Karlova otce Jana. V kostele jsem byl poprvé. Vznikl jako farní a okolo něj byl ve své době největší pražský vnitroměstský hřbitov. V baroku přestavován, později regotizován. V interiéru se zachovala řada významných barokních děl. A pokud byste chtěli slyšet katolickou mši v maďarštině, tak přesně tady máte příležitost. A ještě tu máme tu věž. Je vysoká 65,7 metrů a je to nejvyšší volně stojící zvonice v Praze. Na jejím vzhledu jasně rozpoznáme rukopis Josefa Mockera, což je znamení, že tato věž prošla v druhé polovině 19. století regotizací.

 

Hned za kostelem, na rohu ulice Jeruzalémské, stojí skvělá funkcionalistická budova. Jedná se o bývalou trafostanici, která byla postavena podle projektu F.A. Libry v letech 1926 - 1927. František Albert Libra vytvořil několik děl, které patří do zlatého fondu československé architektury. Sanatorium ve Vyšných Hágách, tato trafostanice, budova pojišťovny v Praze na Smíchově anebo z našeho regionu ojedinělá funkcionalistická synagoga ve Velvarech. Objekt trafostanice byl v roce 2007 rekonstruován architektem Ladislavem Lábusem a dnes slouží jako kino, filmový klub a kavárna. V ulici s názvem Jeruzalémská by měla stát synagoga a také v ní stojí. Jubilejní, též Jeruzalémská synagoga, byla postavena v maurském stylu v letech 1905–1906. Autorem projektu byl architekt Wilhelm Stiassny. K bohoslužbám sloužila jen do nacistické okupace. Za druhé světové války byla využita jako sklad pro zabavený majetek. Po válce byly bohoslužby opět obnoveny a slouží se zde dodnes. Wilhelm Stiassny byl rakouský architekt židovského vyznání, který svým souvěrcům postavil několik pěkných synagog, víceméně v podobném stylu, často s dvěma věžemi zakončenými báněmi. Kromě této synagogy též již nestojící Vinohradská, která padla za oběť bombardování v roce 1945, dále synagoga v Čáslavi, slovenských Malackách, haličské Stanislawi, Vídni - Leopoldstadu, která byla zbořena nacisty, stejně jako synagogy v Jablonci a v Teplicích. Je také autorem obřadní síně na židovském vídeňském hřbitově a dalších budov. 

V ulici U Půjčovny bývala hospoda, taková ta klasická čtyřka s ráznou paní výčepní, které se ještě v devadesátých letech v širším centru Prahy vyskytovaly. Hospoda už neexistuje a celou ulici jsem si prošel poprvé. Na jejím konci, na nároží s Růžovou ulicí stojí secesní dům od dnes již zapomenutého architekta Friedricha Kicka. Byl to Pražák německého původu, od roku 1913 působil jako řádný profesor stavitelství užitkového a železničních staveb na Německé vysoké škole technické v Praze, od roku 1930 na ní zastával funkci děkana. Jeho dílo zná ten, kdo si vybaví monumentální radnici v Bílině. Naproti Kickovu domu stojí další zajímavá stavba se sochařskou výzdobou. Je to budova Státní tiskárny cenin postavená v roce 1926 jako neoklasicistní podle návrhu architekta Josefa Sakaře a Ing. Františka Kloknera. Nad vstupem vlevo spatříte plastiku tiskaře s tiskařským lisem v ruce, na opačném rohu balkonku polopostavu mladého muže v pracovním plášti držící v pravé ruce fotografickou desku, v levé pak deskový fotoaparát s přehozenou zatemňovací látkou. Pod sochami se nachází reliéf Bohémie z roku 1926. Autorem sochařské výzdoby je Celda Klouček. Josef Sakař byl urbanista a architekt klasického střihu vychovaný generací, která uplatňovala styl neorenesanční a neoklasicistní. Jeho nejznámější stavbou je budova Filozofické fakulty UK na Palachově náměstí a spolupráce na komplexu bankovních budov Na Příkopě. František Klokner byl profesor statiky konstrukcí pozemního stavitelství, staveb ze železobetonu a železných staveb pozemních, doktor technických věd a na jeden rok i rektor ČVUT. Celda Klouček, tedy původně Celestin, byl ve svě době významný český sochař, designér a pedagog. Státní tiskárna cenin v této budově stále sídlí. Na vedlejším domě je podepsán architekt Bohumír Kozák, což výrazně ulehčilo pátrání po dějinách domu. Projekt rondokubistického domu vypracoval architekt Kozák v roce 1922 pro Ministerstvo financí. Dům  je mimořádně cenným dokladem jednoho z významných stylových proudů, reprezentujících období první republiky - rondokubismu. Zároveň je dokladem rondokubistického stylového období Bohumíra Kozáka, jehož dílo, život a skutky přesahují možnosti tohoto skromného příspěvku. 

Opletalovu ulici plnou lidí jsme proběhli, stejně tak napříč Václavské náměstí plné stánků, lidí u stánků, lidí s českými vlajkami etc. Vešli jsme do tiché ulice Ve Smečkách, která má zajímavý název a v současnosti slouží zřejmě jako hlavní hanbinec centra Prahy. Ale v minulosti měla velký význam pro českou kulturu. Zde vzniklo divadlo Semafor, v téže budově vznikl Činoherní klub, ten tu dodnes sídlí. Také zde pobýval Nikola Tesla a žila Karolina Světlá. A také je tu Knihovna a tiskárna pro nevidomé, která sídlí ve funkcionalistické budově, která mě velmi zaujala. Celé je to zajímavé, zajímavá a velmi užitečná instituce, velmi pěkné výlohy s vystavenými výrobky tiskárny, kalendáři a knihami pro nevidomé. A ten dům. Paní Arnadová z tiskárny byla tak laskavá a poskytla mi informaci, že budovu projektoval ing. Rudolf  Winternitz. Dnes již polozapomenutý autor, který byl zavražděn nacisty v koncentračním táboře, byl autorem precizních moderních staveb, kromě této budovy v ulici Ve Smečkách je to známá tělocvična v Halštatské za rohem od Roxy, ale třeba také budova továrny na benzín a oleje v Praze - Strašnicích. V ulici mě zaujaly i další domy, ale o těch se snad ani nedá nic najít.

Dostali jsme se na roh Žitné. Za námi vyplňoval nároží krásný prvorepublikový dům s nápisem Palác Edison. Praha neznámá  uvádí: Na jaře roku 1932 se konaly Veletrhy výstavy elektrického bydlení, kdy byly ukazovány první elekrifikované domy v Praze. Výstava měla neuvěřitelnou návštěvnost. Za prvních osm dní konání se na nový typ bydlení přišlo podívat přes dvacet tisíc lidí. Přesto z ukázkových bytů byli návštěvníci většinou spíše rozpačití a zdrženliví. Jak to tak bývá, když je něco nového, kromě počátečního nadšení panují i jisté obavy. Zde se obecenstvo nedůvěřivě vyjadřovalo hlavně k finanční stránce věci a prorokovalo, že tyto byty budou často střídat nájemníky, zejména kvůli vysokým cenám energií. Na druhou stranu je ale ohromovalo moderní provedení bytů a jejich čistota. Díky elektrickému vytápění odpadá totiž jakákoliv manipulace s uhlím a dalšímu tuhými palivy.

Těmto novým domům se záhy začalo říkat „elektrické“, nebo také „luxusní“. Byly stavěny v jednoduchém konstruktivistickém, funkcionalistickém, či mezinárodním stylu. Fasáda byla bez ozdob, většinou členěna pásovými či sdruženými okny, která přivádělá do interiéru dostatek světla.
V některých případech náležel k bytu balkón, většinou byly podsklepené (i kvůli umístění technického zázemí). Kromě komfortu vytápění poskytovaly také další nadstandart, a to výtahy. Nezřídka tyto domy disponovaly i dnes velmi známou vymožeností, otevíráním domovních dveří tlačítkem z pohodlí bytu. Tyto věci samozřejmě obyvatelé velmi obdivovali, ale kromě toho byli někteří nadšeni ještě jednou prostou skutečností. Všechny tyto obytné protory, ať byly jakkoliv veliké, disponovaly svou vlastní toaletou a tekoucí vodou, což ani v polovině třicátých let nebyla samozřejmost.

Jedním z takových domů je i tento činžák z roku 1932 na rohu Žitné a Ve Smečkách. 

Ulicí V Tůních jsme došli do lokality Na Rybníčku, kde stávala raně středověká osada, která byla včleněna do nově vybudovaného města. Zde se nachází jedna ze šesti dochovaných pražských rotund, která byla původně zasvěcena sv. Štěpánovi. Po vzniku Nového Města nechal postavit Karel IV. nový gotický kostel sv. Štěpána a rotundu nechal přesvětit na sv. Longina. To souvisí s Karlovou sběratelskou vášní. Měl velkou sbírku ostatků a jedním z parádních kousků bylo tzv. Svaté kopí, zbraň, kterou římský voják, který ještě nebyl v té době svatým Longinem, probodl ukřižovanému Ježíši bok. Rotunda byla postavena počátkem 12. století, ve 14. století doplněna o gotické okno a dále upravována v baroku. Každopádně je to zřejmě jediná viditelná stavba na naší trase, která je starší než Nové Město. V současnosti ji spravuje řeckokatolická církev, která ale bohoslužbu vykonává ve sv. Štěpánu, o nedělích v 9h na ukrajinském jazyce. Kostel sv. Štěpána se stavěl v letech 1351–1401, kdy je jako hlavní stavitel zmiňován mistr Jiří. Dokončení západní věže je datováno na rok 1401, kdy již celý kostel musel být postaven. Ke kostelu náležel rozsáhlý pozemek (vyplňující většinu prostoru mezi dnešními ulicemi Štěpánská, Ječná, Na Rybníčku a Žitná), na kterém byl rozsáhlý hřbitov. V tomto kostele jsem byl také poprvé. Ke sv. Štěpánu patří pozdně gotická kamenná zvonice, která stojí samostatně v zahradě a špatně se z ulice Na Rybníčku fotí. V ulici se jinak přestavuje a staví, bude zde tedy architektura rozpřažena do devíti století. Také jsou tu pěkné funkcionalistické domy.

Na křižovatce s Ječnou jsme svou tvář obrátili k pivu. Tedy vlastně ne, to jsme udělali už ve Štěpánské U Šumavy, kde jsme se dobře najedli a příjemně poseděli. V Ječné ale stojí Pivovarský dům, funkcionalistická šestipatrová budova postavená v roce 1937 podle návrhu architekta Gustava Paula. Pivovarský dům byl postaven pro potřeby Vědeckých ústavů pivovarských a sladařských a Ochranného svazu pivovarů v Čechách. Je zajímavé, že ústav, svaz a další pivovarské instituce zde sídlí dodnes. Restauraci má pronajatou břevnovský Benedictus a o dobré pivo je zde velmi dobře postaráno. Gustav Paul byl pražský architekt, autor funkcionalistických, ale i poválečných staveb, v Plzni, v Brně, v Litomyšli etc., spolu s Františkem Čermákem se specializovali na stavby zdravotnických zařízení.

Naše cesta se chýlila k závěru. Ocitli jsme se v oblasti tajemného Pětikostelí, které pěkně popsal v dramatickém příběhu spisovatel Miloš Urban, v oblasti nemocničních budov, které vytvářejí celé bloky a ulice, často strašidelnější než gotické kostely. Z křižovatky pod kostelem sv. Kateřiny, postaveném roku 1355 při klášteře augustinánek jsme scházeli dolů k zahradě. Ještě jsem odběhl vyfotit jednu zajímavou pamětní desku a v ulici Na Slupi jsme oficiálně mohli ukončit tuto část výletu a vrhnout se na kytičky. Přestože jsme neušli ani celé tři kilometry, měli jsme nasbíranou plnou encyklopedii zajímavostí. Prošli jsme si systém pravidelných ulic Nového Města a detailně poznali některé stavby. Přes novoměstské centrum Prahy člověk většinou tak proběhne, jde na koncert do Lucerny, někam nakupovat nebo spěchá na hlavák. Málokdy málokdo umí zpomalit a vychutnat cestu městem, které jako geniální projekt založil král Karel IV. před 676 lety. 

Trasa zde.