Plečnik, kam se podíváš

Naše několikadenní výprava do Slovinska nebyla primárně zaměřena na obcházení a objíždění děl Jože Plečnika, architekta a urbanisty, který položil základ moderní slovinské architektuře a několika díly zanechal výraznou stopu i v dějinách architektury české, ale dobře jsem o některých místech s Plečnikem spojených věděl a měl jsem v plánu je navštívit. Že těch míst je daleko více a že na Plečnikovu stopu jsme narazili téměř všude, kam jsme přišli nebo přijeli, to jsem opravdu nečekal. 

Těch pár nocí jsme bydleli ve čtvrti Šiška, jedné z tradičních lublaňských čtvrtí, přímo u hlavní třídy zvané Celovška cesta. A přímo proti domu, kde jsme přebývali, stojí jedna z nejstarších památek Lublaně vůbec. Je to kostel svatého Bartoloměje a svou stopu na něm samozřejmě zanechal i Jože Plečnik. 

Toto o něm píše slovinský etnograf a historik Marko Habić:

Vedle hlavní tepny Celovské cesty, která vede severozápadně z města Lublaň, a ve stínu zalesněných kopců, které tvoří součást velkého městského parku Tivoli, stojí kostel sv. Jerneje - Bartoloměje. Jeho románský portál na severní straně je nejstarší známý dochovaný a doložený architektonický detail v Lublani. Naznačuje, že na tomto místě byla vesnice již ve 12. nebo 13. století. Je také známo, že tento kostel byl místem mírové smlouvy, podepsané v říjnu 1370 mezi Benátčany a Habsburky, v níž se Rakušané zavázali vrátit město Terst. Kostel je znovu zmíněn v roce 1526, kdy byly jeho cennosti věnovány fondu na zlepšení obrany města proti tureckému útoku. Bartoloměj - místními nazývaný Stara Cerkev - Starý kostel - je zmíněn v magnum opus Johanna Weicharda Valvasora Die Ehre des Hertzogthums Krain (Sláva kraňského vévodství) z roku 1689 jako druhý církevní kostel farnosti Šentvid. O neděli na svatého Bartoloměje (24. srpna) – tzv. „Komáří neděle“ zde lemovaly hlavní cestu stánky s perníkem, keramikou, košíkářstvím a jinými výrobky z proutí. U tohoto kostela se také kdysi konaly průvody a slavnosti, které lákaly stovky lidí. Tento starý kostel byl v letech 1933-36 citlivě restaurován Jožem Plečnikem. 

Můžeme si všimnout pro Plečnika typického použití antických sloupů, kterými oživil starý kostel. Plečnik také nechal vybudovat schodiště za kostelem, které vede do rozsáhlého lesoparku Tivoli, na jehož výstavbě se Plečnik také podílel. 

Jen něco málo přes půl kilometru od kostela sv. Bartoloměje stojí nádherný kostel sv. Františka z Assisi. Jeho věž jsme viděli odkudkoli z okolí, protože Šiška má v těch místech ještě stále výrazně předměstský charakter a převažuje tu výstavba nízkých rodinných domů. Je to dílo Jože Plečnika z roku 1924. Výstavba nového kostela, který by nahradil potřebám farnosti už nevyhovující starý kostel, byla v plánu od roku 1906. Stavba ale začala až poté, co Jože Plečnik v roce 1924 vypracoval nové plány. Tato stavba byla Plečnikovou první zakázkou po návratu do Lublaně. Protože místo nebylo zpočátku určeno, chtěl Plečnik postavit kostel na Šišenském kopci s monumentálním přístupem. Františkáni ale koupili pozemek, který se tehdy nacházel uprostřed polí. Zde byl pak postaven  Plečnikův chrám.

Vnitřní prostor je ve tvaru čtverce, bez výrazné osy. Střední loď je prohloubená, obklopená kolonádou určenou pro procesí. Monumentální cihlové sloupy odrážejí Plečnikovo klasické přesvědčení. Sám si také navrhl většinu vybavení, včetně oltářů a lamp. Sto let starý kostel působí uvnitř jako 2000 let stará římská bazilika. Kostel sv. Františka je nádherná stavba a já jsem byl rád, že jsme si mohli prohlédnout interiér těsně před začátkem mše, kdy bylo vše nasvíceno, v lavicích sedělo jen pár lidí, většinou žen a jestli se mi to nezdálo a nebyl jsem ovlivněn posvátnou atmosférou, tak ty ženy si polohlasně odříkávali modlitby, takže prostorem se neslo rytmické mumlání, dodávající akustický prvek k celkovému dojmu. 

Za třetím kostelem jsme museli popojet autem za jihozápadní okraj Lublaně, do rovinaté krajiny místní malé Mezopotámie mezi řekami nebo spíš říčkami Ljubljanicí a Iščicí, protože ten rozměr, co má Vltava v Praze, natožpak Dunaj ve Vídni, Bratislavě nebo Budapešti, Ljubljanica ani Iščica nemají. Tady podél jak pravítko rovné cesty v obci Črna Vas, kde řady domů po obou stranách cesty vytvářejí proluku, stojí cerkev sv. Mihaela, tedy kostel sv. Michala, Plečnikovo dílo z roku 1939. 

Iniciátorem stavby byl kněz a spisovatel Fran Saleški Finžgar. Požádal svého přítele a souseda Plečnika o obnovu kostela, který spadal pod jeho farnost v Trnovu a který byl ve špatném stavu. Plečnik připravil plány, ale kvůli povodním ve dvacátých letech a také kvůli hospodářské recesi byla stavba odložena. Situaci komplikoval bažinatý terén, po němž kostel dostal přídomek na barju - v bažině. Ve 30. letech připravil Plečnik nové plány. Finžgar odešel do důchodu a řízení stavby převzal Plečnikův synovec Karel Matković. Specifický terén staveniště vyžadoval inovativní řešení. Kostel byl postaven na podpěrách naražených do bahna. Kromě toho byla zvonice postavena odděleně od hlavní budovy a její hmotnost byla snížena klenutými otvory. Samotná kostelní loď je vyvýšená, vede k ní schodiště. Suterén je obsazen učebnami a bytem kněze. Plečnik kvůli rozpočtovým omezením použil místní materiály, kámen z nedalekého podpečského lomu a dřevo, které darovali místní. Plečnik použil kámen pouze na střední část a na čtyři rohy, zatímco k vyplnění prázdných prostor použil betonové kanalizační trubky a dřevo. Použil také betonové střešní tašky. Kostel byl dokončen v roce 1939 a vysvěcen v roce 1940. Stavba působí lehce a vzdušně a v jasném slunečném dni jsem se opět nemohl zbavit dojmu, že stojím u římské stavby staré stovky a stovky let ...

Při procházce Lublaní narazíte na Plečnikovy stopy, aniž byste o tom museli vědět. Často se totiž věnoval přestavbám a úpravám starších objektů, jako třeba v případě římských hradeb v Mirje, už zmíněného kostela sv. Bartoloměje a dalších objektů. Promenáda podél nábřeží a mosty na řece Ljubjanici patří k nejznámějším místům spojeným se jménem Jože Plečnika. Jedním ze symbolů Lublaně je Trojmostí překonávající říčku v centru města. Ke starému mostu přidal Plečnik po každé straně ještě jeden, zlepšil tak průchodnost města a vytvořil zároveň turisticky atraktivní místo. Nedaleko, mezi Řeznickým a Dračím mostem stojí budova tržnice, kterou navrhnul Plečnik ve 30. letech a postavena byla během let čtyřicátých. Po zemětřesení v roce 1895 se uvolnil v centru města velký prostor, jehož část je využívána jako otevřený trh na Vodnikově náměstí a v části byla postavena Plečnikem navržená tržnice. Budova odráží renesanční vlivy. Byla koncipován jako dvoupatrový trh, který sleduje ohyb řeky. Na straně k řece má tržnice velká půlkruhová okna a uliční stranu vymezuje podloubí. Plečnik plánoval vyplnit centrální mezeru mezi oběma stranami tržnice monumentálním krytým mostem na Petkovškově nábřeží, ale jeho návrh nebyl nikdy realizován. Jeho představu splnil až roku 2010 nově navržený Řeznický (Mesarski) most.

Dalšími mosty, které jsme při procházce viděli, jsou Hradecký most, první litinový most v Lublani, který byl v roce 1931 Plečnikem přestavěn a hlavně přemístěn na jiné místo. Ale v roce 2010 byl přenesen na další, tedy už třetí místo, renovován a otevřen pro pěší a pro cyklisty. 

 

Trnovský most u kostela sv. Jana Křtitele a nedaleko Plečnikova domu postavil v letech 1928 - 1932 stavitel Matko Curk podle návrhu Jože Plečnika. Most stojí přes říčku Gradaščici a uzavírá příjemnou promenádu od soutoku s Ljubljanicí lemovanou z jedné strany zelení a z druhé malebnými domky s hospodami a kavárnami. Železobetonový most, navržený jako veřejný prostor, má zhruba čtvercový půdorys. Každý z jeho rohů je zakončen malou pyramidou, typickým Plečnikovým motivem. Ve střední části se nachází dvojice mužských soch. Na mostě rostou stromy, což není příliš obvyklé. Dvě řady bříz rozdělují pruhy pro chodce a vozidla a záměrně zakrývají siluetu mostu. Doplňuje je balustráda vázovitých prvků a řada krátkých sloupků na každé straně. Uprostřed mostu je také socha svatého Jana Křtitele, patrona sousedního kostela. Navrhl jej Nikolaj Pirnat, slovinský malíř a sochař, který žil v letech 1903 - 1948. Na protější straně stojí štíhlý obelisk s lampou. Byla věnována Sigmundu Zoisovi, přírodovědci a mecenášovi vědy a umění z přelomu 18. a 19. století. Baptistický kostel sv. Jana Křtitele má za sebou pohnutou historii. Jeho předchůdce v barokním stylu z počátku 18. století od architekta Candido Zuliani přežil požár v roce 1800 a zemětřesení v roce 1845, ale musel být zbořen. Nový kostel v novohistorickém slohu byl vysvěcen roku 1855. Těžce poškozen při velkém zemětřesení v roce 1895 a přestavěn v novorománském stylu. V roce 1929 byl kostel a jeho okolí renovován architektem Jožem Plečnikem pod vedením již zmíněného faráře a spisovatele France Saleškiho Finžgara. Jen pár metrů od kostela stojí Plečnikova hiša - Plečnikův dům. Plečnik ho koupil ve 20. letech, přestavěl, zřídil si v něm ateliér a bydlel v něm až do vlastní smrti v roce 1957. V domě je od roku 1974 muzeum, ale my jsme si ho z časových důvodů vyfotili jen z ulice a prohlídku si necháme na příště.

Třetí den našeho pobytu jsme si udělali výlet k jezeru Bled. Na zpáteční cestě jsme se stavili v Kranji. Prastaré sídlo obývané Ilyry, Kelty, po kterých je pojmenován (kmen Carnoi - karno = kopec, vrchol - srovnej obec Korno v Českém krasu), Germány i Římany patřilo k důležitým středověkým městům v oblasti. Za vlády Přemysla Otakara II. bylo dokonce součástí Zemí koruny České. Dnes je Kranj čtvrtým největším slovinským městem s 37 000 obyvateli, což má u nás třeba Česká Lípa. Leží jen asi 20 kilometrů severně od Lublaně při dálnici směrem na Villach. Jeho historické jádro je umístěno vysoko nad soutok řek Kokry a Sávy, je opravené a velmi malebné. A samozřejmě tu najdeme stopy tvorby Jože Plečnika.

Na obrázku vidíme prostor, který si Jože Plečnik představoval jako monumentální vchod do města umístěný v horním konci Vodopivčevovy ulice pod kostelem Panny Marie Růžencové. Stopnišče, vodnjak in arkade, tedy schodiště, kašna a arkády tvoří malou terasu umístěnou mezi dvě schodiště. Z vrcholu kašny stéká voda z bronzového kohouta do kamenných nádob. Plečnik vytvořil toto malebné místo v padesátých letech, patří tedy k jeho posledním pracím. 

 

Plečnik se v Kranji podílel i na rekonstrukci Prešerenova divadla. S pro něj typickými arkádami a charakteristicky řešenými světly vytvořil rozpoznatelný obraz divadla. Přestavby původní budovy z 19. století probíhaly ve třech fázích: 1908, začátek renovace 1940 a začátek přestavby exteriéru 1950. Významnými osobnostmi, které se kromě Plečnika podílely na architektonickém vývoji divadla, byly architektka a sochařka Vladimíra Bratuž a architekti Dušan Ogrin a Ivan Vurnik. Ve stejné době byla před divadlo umístěna socha France Prešerena, slovinského básníka, kterého významem můžeme přirovnat k Máchovi, a doplnila tak celý prostor mezi kostelem sv. Cantiana a divadlem. Také na úpravách kranjského hradu se Plečnik v těchto letech podílel. Hrad byl postaven už ve 13. století, v renesanci přestavěn a jeho arkádové nádvoří určitě lahodilo Plečnikovu oku. 

Na závěr našeho pobytu jsme navštívili centrální lublaňský hřbitov zvaný Žale, k němuž Plečnik na přelomu 30. a 40. let vytvořil soubor nových budov, které tvoří velice působivý posvátný okrsek.

Historie hřbitova se píše od roku 1906, kdy se městská rada rozhodla vybudovat hřbitov u kostela Proměnění sv. Kříže. V roce 1931 byla otevřena nová část hřbitova. Byl zde upraven italský vojenský hřbitov a ve stejném roce byla upravena i židovská část hřbitova, která byla od hlavní části oddělena plotem. V roce 1939 byla architektem Edvardem Ravnikarem postavena Kostnice obětí 1. světové války, kde bylo později pohřbeno 5 258 obětí této války a souvisejících konfliktů. S růstem Lublaně rostla i potřeba hrobů. Ve 30. letech 20. století byl hřbitov prohlášen za centrální hřbitov v Lublani a začalo se plánovat jeho rozšíření. Na tvorbě náhrobků se podílela celá řada kvalitních architektů, jako třeba Lojze Dolinar, bratři France a Tone Kraljovi, Ivan Vurnik, Tine Kos, bratři Boris a Zdenko Kalinovi, Edvard Ravnikar, Janez Boljka a mnozí další. Místo posledního odpočinku zde našlo mnoho známých osobností slovinské historie, básníků, spisovatelů, herců, sportovců, politiků. Lublaňský hřbitov patří mezi všemi, které jsem navštívil, k těm nejpůsobivějším. 

Radnice plánovala další rozšíření o vstupní prostor, márnici a další budovy, ale protože se plány původně určeného architekta Ivo Spinčiće úřadům nelíbily, byl v roce 1936 zadán architektu Jože Plečnikovi nový projekt. Nová část, nazvaná původně Zahrada všech svatých, byla dokončena v roce 1942. Jedná se o zvláštní architekturu s monumentálním vstupem přes vítězný oblouk s mnoha sloupy ve dvou patrech, který symbolicky odděluje město mrtvých od města živých, s dalšími budovami a malými kaplemi, z nichž každá je postavena v jiném stylu. Jak už jsem psal výše, jedná se fascinující architekturu a když areálem procházíte, můžete mít lehce pocit, že se pohybujete ve starořeckém posvátném háji nebo v nějaké fantastické krajině inspirované starou Byzancí. Od roku 2021 je tento soubor staveb zahrnut do světového dědictví UNESCO. 

Plečnikovo Žale bylo symbolickým vyvrcholením naší krátké návštěvy Slovinska. Něco takového se opravdu jen tak běžně na hřbitovech nevidí. Vím, že v této malé krásné zemi je ještě spousta objektů, které jsou stopami umění a pracovitosti architekta Jože Plečnika. A že nejen kvůli němu se určitě brzy do Slovinska vrátím.