Z Chýně do Třebonic

Občasně pravidelnou výpravu do Staňkova rukodělného pivovárku podnikáme s kamarádem Honzou Srbem alias Hansem de Falkenstein. Snažíme se pokaždé o jiný směr pochodu, ačkoli možnosti nejsou nevyčerpatelné, protože Třebonice leží v údolí pod Pražským okruhem nedaleko křížení s dálnicí D5 a není úplně jednoduché se do nich z některých směrů dostat. Tentokrát jsme zvolili trasu z Hostivice, ale výchozí bod jsme nakonec posunuli do Chýně, kde chtěl Honza zkontrolovat stav čepovaného Falkenštejna v Pivovarském dvoře, zatímco Lokálka v Hostivici nabízela jen Staropramen a zelený Chodovar, z čehož se nám trochu obracel žaludek. Volba to byla dobrá, protože v Chýni jsem se dobře najedli a kvalitu piva shledali výbornou. 

První část cesty pak vedla přes přírodní památku Hostivické rybníky. Toto maloplošné chráněné území bylo zřízeno v roce 1996 k ochraně přírodních společenstev hostivické rybniční soustavy. Zahrnuje rybníky Kala, Břevský a Litovický. Na přiléhající mokřady a lesy jsou vázány vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů. Už za vlády Rudolfa II. byly rybníky využívány jako zdroj užitkové vody pro Pražský hrad. V průběhu staletí se počet rybníků a celkový obraz měnil podle potřeb toho kterého státního zřízení. Posledním velkým zásahem člověka byl vznik koupaliště na Břevském rybníce, což vedlo okamžitě ke zhoršení kvality vody. Koupaliště pak byl následně zrušeno a v oblasti vyhlášena přírodní památka. I tak musela příroda čelit lidským snahám toto krásné území zaneřádit odpadem. Za hranicí přírodní památky leží další rybníky. Strahovský, Bašta anebo malý rybníček Sádka, kde naše cesta po opuštění restaurace začala. 

 

Obešli jsme Strahovský a Břevský rybník a zastavili se na chvíli na okraji obce Břve, starobylé zemědělské vsi doložené už ve 12. století. Na kraji vesnice stojí restaurace, jejíž architekturu odhaduji na prvorepublikovou, ale vůbec nic jsem k tomuto objektu nedohledal. Přes lesík u rybníka Kala jsme došli na samý jihovýchodní okraj Hostivice, kde jsme Hostivické rybníky definitivně opustili. 

Čekalo nás přejít pláň po cyklostezce k Sobínu s výhledem na západní část Pražského okruhu mezi Zličínem a Dědinou. Do Zličína jsme také došli, a to do starého Zličína, kde jsem nikdy nebyl a kde možná nebyl nikdo, kdo zná jen stanici metra s přilehlým autobusovým nádražím nebo nákupní centrum Metropole. A možná většina lidí ani neví, že tato místa jsou už na katastru Třebonic, nikoli Zličína. Území Zličína má velice bohatou pravěkou historii doloženou archeologickými nálezy. Historie středověká byla typická pro zemědělskou obec nedaleko Prahy. První doložená zmínka se vztahuje už k roku 1045, ale listina, na které je uvedena, je pravděpodobně falsem z 13. století. Centrum původní vsi dodnes dokumentuje zástavba statků a zemědělských usedlostí, která tvořila její historické jádro, a rybníček na návsi, který dnes vytváří poklidný protiklad k rušnému provozu v obci, která se stala v roce 1974 součástí Prahy. 

Čekal nás nejnáročnější úsek cesty. Přešli jsme Zličínské peklo, které zahrnuje autobusové nádraží z kategorie věčných provizorií, stanici metra, přechod křižovatky se sjezdy na Rozvadovskou spojku, průchod mezi budovou Tesca a prodejnou koupelen Siko a obejití této prodejny koupelen. Tento úsek měří jen něco přes kilometr, ale pokud by ho šlo vynechat, byli bychom jen rádi. Naštěstí se před námi otevřel pohled do údolí Dalejského potoka s jeho dominantou, pozdně románským kostelem sv. Jana a Pavla na místě zaniklé vesnice Krteň. Do Třebonic nám zbývalo dojít posledních jedenáct set metrů. Do otevření hospody v pivovaru chybělo 20 minut. Vše perfektně vycházelo a my jsme již brzy mohli zasednout k jako vždy skvělým produktům pana Staňka!